1. V apokalyptickém víru dění

V srpnu 1999 proběhlo jedno z historicky nejstrašnějších světových zemětřesení. Po celém světě se rozezněly poplašné signály záchranářů…

Turecká apokalypsa

V úterý 17. srpna 1999 ve 3 hodiny ráno se v necelých 40 vteřinách zhroutil život mnoha tisícům Turků. Jejich domy se ničivým působením seismických otřesů o síle 7,4 Richterovy desetistupňové stupnice sesypaly jako domečky z karet. Města Izmir a Gölcük ležící v epicentru zemětřesení pohřbily ve svých troskách dosud nevídané množství obětí. Vzhledem k době otřesů, kdy drtivá většina obyvatel pokojně spí, se odhady ztrát na životech šplhají na hrozivých 40 tisíc. Turecká vláda volá o pomoc a žádá především záchranné psy, dokud ještě žije naděje na vyproštění zasypaných. Okamžitě se sjíždí na 1500 záchranářů z celého světa, převážně pak z evropských zemí, kteří většinou dorážejí na místo druhý den po zemětřesení, ve středu. Připraveni jsou i čeští záchranáři.

Pohotovostní telefonický záznam na ministerstvu vnitra uvádí u nabídky prezidenta kynologického svazu Vladimíra Kuchty čas 20.15 h, tedy dvacet minut po zhlédnutí televizního zpravodajství z místa neštěstí. Do necelé hodiny je zmobilizována pohotovostní jednotka OSN, jejíchž dvanáct členů počítá napevno s tím, že během nějakých dvou-tří hodin vyrážejí na letiště. Čeká se jen na upřesňující pokyn z ministerstva zahraničních věcí. Ten však nepřichází a letadlo vládní letky nabídnuté ministerstvem obrany zůstává stále na zemi…

Z nebe seslaná ADRA

MZV po celodenním rozhodování uvolňuje dva milióny korun z třicetimiliónového katastrofického úseku státního rozpočtu, které spolu se zodpovědností předává hlavnímu štábu CO státu s pověřením, aby vypravil kolonu vozidel s těžkou technikou z pluku Civilní ochrany z Olomouce. Ta se má přesouvat po vlastní ose se startem ve čtvrtek v 7 hodin ráno a s plánovaným dojezdem na místo v sobotu dopoledne. Velitel kolony pplk. Slavomír Češka jmenuje v rozkaze 15 vojenských záchranářů a tři místa v koloně nechává volná pro psovody SZBK. Jako výcvikář svazu vysílám s kolonou tři z nejzkušenějších harcovníků s jejich německými ovčáky: Květoše Štiboru s fenou Utou, Honzu Fekara s Rexou a Frantu Schejbala st. s Ascem. Pro českou vládu je tímto aktem záležitost první pomoci Turecku víceméně uzavřena, nikdo z odpovědných činitelů si neprofesionalitu takového rozhodnutí zatím vůbec neuvědomuje.

Po trapném komunikačním extempore prvního náměstka ministra zahraničních věcí a bohorovných vystoupeních jeho tiskového mluvčího vysílaných v televizních zpravodajstvích se však zvedá ve veřejnosti obrovská vlna nevole, kterou svorně podporují všechna media. V Mladé Frontě Dnes vychází článek Antonína Pelíška o záchranářích ponechaných doma s výmluvnou fotografií člena pohotovostní jednotky OSN ing. Daniela Sedláka sedícího na schodech svého domu a čekajícího doslova s rukama v klíně se sbaleným batohem a připraveným psem. Na tento článek reaguje soukromá liberecká firma, která v osobě Jaromíra Dolanského nabízí dopravu pro dva psovody terénním vozidlem Mitsubishi Pajero. Vzápětí se ozývá humanitární organizace ADRA, jejíž ředitel Rudolf Reitz nabízí čtyři letenky pro psovody se psy a doprovodnou osobu, zajišťující určité zázemí v Istanbulu. Chmelařství Žatec přidává další jednu letenku a záležitosti se dávají do pohybu.

Po vlastní ose

S Pajerem z Liberce odjíždějí Judita Klarnerová a Franta Schejbal ml. se svými ovčáky Backem a Rambem po stejné ose jako pluk Civilní ochrany. Předpokládá se, že v krátkém čase půldenní náskok kolony zlikvidují, připojí se k ní a vytvoří tak již mnohem akceschopnější pětičlenné družstvo psovodů.

Ve skupině s ADROU odlétá s externistou Otakarem Jiránkem další pětice psovodů pohotovostní jednotky svazu (výcvikář Jaroslav Sedlák s boxerem Duxym, Pavel Šabacký s erdelem Bredym, Daniel Sedlák s boxerkou Kiss, Zdenka Okřinová s erdelkou Carlou a Zdeněk Žilka s boxerem Drinkem), kteří se tak i přes dvoudenní zpoždění stávají prvními českými záchranáři zasahujícími na území Turecka. Páteční odpoledne je již zastihuje v plné práci na rozvalinách města Gölcüku.

V sobotu ještě následuje nabídka cestovní kanceláře Fischer, která odlétá do Turecka s nákladem phyrokoolu, speciální látkou na uhašení hořící rafinérie ropy, a je schopna pojmout ještě dalších pět psovodů. Odlétá Pavel Svoboda s boxerem Egonem, Radek Čajka s malinoisem Finem, Hana Schmidová s Banditou, Katka Staňková s Fančou a její dcera Edita Tritová se Cindy, všichni tři němečtí ovčáci. Ačkoli tedy český stát pro to neudělal vlastně téměř nic, následkům turecké apokalypsy jdou čelit čeští kynologové jako jedna z nejpočetnějších světových výprav.

Poprvé v životě

Patnáct českých psovodů se tak čtyřmi různými způsoby dostává do tvrdé reality skutečně extrémních podmínek záchranářských prací. Vysoká vlhkost vzduchu ve spojení se slunečním žárem připomínají doslova prádelnu, vzduch prosycený pachem tisíců mrtvých těl, páchnoucí okraj moře s utrženým 300metrovým pásem pobřežní komunikace, která se potopila i s obytnými domy, prašnost neustále přehrabávané sutě, směsice nejrůznějších zvuků od křiku lidí přes motory bagrů, jeřábů, projíždějících těžkých automobilů, kompresory, sirény sanitek, policejních a armádních vozů, klaksony a nade vším se nesoucí srdcervoucí zpěv muezínů z minaretů jako zázrakem neporušených mešit sloužících neustálé bohoslužby za mrtvé, takové jsou podmínky pro vyhledávací práce.

Tři skupiny českých psovodů operují zcela samostatně na několika místech, převážně v Izmitu a Gölcüku a jejich nejbližším okolí. Způsob práce jednotlivých skupin se příliš neliší, spolupracují s jednotkami záchranářů jiných zemí nebo turecké armády na prostorech přidělených krizovým štábem. Uprostřed zničeného Gölcüku je vynikající spolupráce našich psovodů s francouzskými hasiči včetně jejich tří psovodů, kteří jsou vybaveni echolokátorem a endoskopickou sondou, zařízeními, která se projevila v daných podmínkách jako velmi přínosná.

Práce non-stop

Dělení kolektivu psovodů na menší části (po dvou psech) se ve velmi náročných místních podmínkách neosvědčuje, nedovoluje totiž častější střídání psů a rychlé překrývání jednotlivých úseků terénů při značení a signalizaci nálezů. Toto jištění se projevovalo jako bezvýhradně nutné především při signalizaci živé osoby. Provádělo se nejprve tím samým psem z jiného směru a následně pak druhým, výjimečně i třetím psem. Po něm přicházeli hasiči s echolokátorem a endoskopickou sondou a při potvrzení nálezu života nastupovali ihned vojáci k ručnímu vyprošťování. Při značení mrtvé osoby nebylo již jištění druhým psem prováděno, na vyznačené místo nastupovali rovnou vyprošťovači a psovodi byli ihned přesouváni na další lokalitu. V prvních dvou dnech a nocích bylo pochopitelně značení míst závalu živých osob častější, později, jak čas neúprosně postupoval, byly signalizace živých osob stále řidší.

Na základě značení dvojice Duxy a Kiss v první noci po příjezdu byly vyproštěny dvě živé osoby, třetí patrně rovněž živá osoba značená v úzké skulině mezi panely vedoucími hluboko pod hromadu sutin nebyla do odjezdu skupiny českých záchranářů z Golcuku stále vyproštěna. Bylo značeno ještě pět dalších míst, kde se nacházely podle projevu psů živé osoby. V časovém odstupu několika hodin strávených odstraňováním několikametrové vrstvy sutě byly při opakovaném navádění psů a dalším prověřování stejného místa tyto osoby již bohužel označovány jako neživé.

Tyto nejtragičtější momenty záchranářské práce jsou rozhodujícími pro úspěch či neúspěch záchrany lidských životů. Zraněné zasypané osoby nacházené až třetí či čtvrtý den po závalu již nemají často dostatek sil a času k přežití dlouho trvajícího vyprošťování. Člověk si tak nejvíce uvědomí potřebnost co nejrychlejšího dosažení místa neštěstí záchrannými psy. Na 620 zachráněných osob vděčí za svůj život záchranářům všech zemí, je ale pravděpodobné, že jich mohlo být při rychlejším nasazení psů v Turecku ještě o něco víc.

Sebelépe vycvičení psi by nám nebyli k ničemu, kdybychom nedokázali zorganizovat jejich včasné vyslání a zajištění jejich působení tam, kde je ho nejvíce potřeba. Ve Svazu záchranných brigád kynologů si rázem všichni uvědomili, že pro soutěže se záchranný výcvik neprovádí. To by bylo skutečně příliš málo…

Zkušenosti k nezaplacení

Ve srovnání s prací zahraničních psovodů, zejména těch týmů, které neměly z domova žádnou zkušenost ve výcviku s vyhledáváním mrtvých osob, vycházeli čeští psi nesrovnatelně lépe – byli odolnější a schopni intenzívního pracovního nasazení po celou dobu pobytu. Potvrdilo se, že kontakty se vzorky mrtvého pachu vyžadované výcvikem záchranných psů v ČR jsou nezbytné. Jedině psi s dostatečnou zkušeností z tohoto druhu výcviku jsou schopni spolehlivě pracovat a spolehlivě nalézat především živé osoby v prostředí přesyceném skutečným mrtvolným pachem.

Získávané zkušenosti vytvářejí určitou psychickou odolnost, která se při nasazení v tureckých podmínkách rozhodně vyplatila. Jedině psi s dostatečnou zkušeností z tohoto druhu výcviku jsou schopni přežít bez úhony tyto stresové a zátěžové situace, značit spolehlivě nálezy živých i mrtvých osob a navíc způsobem, který je srozumitelný i pro doprovodné pracovníky. Pro práci celého záchranářského týmu je i tento aspekt velice důležitý. Na obludných hromadách suti potřebovali vyprošťovači z hlediska časových úspor co nejpřesněji ukázat místo, kde mají začít vyprošťovat.

I při tak značném množství hledaných mrtvých osob bylo co nejpřesnější označení místa jejich závalu  nesmírně důležité, a to především pro pozůstalé. Jedině úplné vyproštění a identifikace obětí byla pro ukončení nejistoty, hrůzy a bolesti ze ztráty nejbližších pro ně rozhodující. Nehledě k tomu, že všichni stejně až do momentu úplného vyproštění stále doufali a věřili, že jejich děti, manželky, matky a otcové stále žijí.

Přeplněná márnice

Náš vstup do ruin tureckých měst byl z naší strany provázen již zmiňovaným pocitem jakéhosi provinění vyvolaného zpožděním i když z naší strany nezaviněným. Snažili jsme se jej smazat enormně zvýšeným úsilím a naše zděšení způsobené z tak nevídané rozlohy škod způsobených zemětřesením bylo jedinou rozumnou brzdou, aby nebyli naši psi uštváni třetí, čtvrtý den jako mnozí zahraniční.

Do práce jsme se vrhli okamžitě po příjezdu. Dusivá atmosféra mrtvolného pachu vznášejícího se nad městem v husté směsici prachu, hluku a nejrůznějších doprovodných pachů lokálního charakteru zahltila psy i nás na dlouhé hodiny. Věděli jsme, že jedním z nejdůležitějších úkolů psovoda zde bude zvolit odpovídající pracovní rytmus. Sice na hranici únosnosti, ale přece jen tak, aby psi byli schopni pracovat stále a nestáhli se do pasivní obranné reakce pudu sebezáchovy, že by přestali hledat čichem.

Brzy jsme si uvědomili naši obrovskou výhodu v tom, že máme poměrně hodně natrénováno při vyhledávání mrtvých osob. Bez těchto zkušeností by naši psi patrně nebyli schopni psychicky zvládat ty neskutečné stovky mrtvých. Hledání náznaku živého lidského pachu v přeplněné márnici, to byla přesná charakteristika naší práce. Ani psí obličeje nevyjadřovaly nic jiného, jejich neuvěřitelná ochota do práce byla obdivuhodná, pečlivost prohledávání dojemná, ale jejich výrazy byly neuvěřitelně smutné. Rovněž značení jednotlivých nálezů bylo stísněné, unavené, téměř v ničem se nepodobající domácím tréninkovým situacím…

Nejsilnější zážitek z Turecka?

Asi každý musí předpisy někdy porušit, aby si dostatečně uvědomil, jak je požadovaná kázeň nutná. I pro činnost záchranných týmů existují určitá pravidla, která se nesmějí porušovat. Nesmíme se vzdalovat z objektů, které máme přiděleny a nemůžeme samovolně chodit prohledávat objekty kamkoli jen proto, že nás o to někdo požádal. Nedostali bychom se k žádnému výsledku, protože každý z nešťastníků má pocit, že vyhledání jeho blízkých je nejdůležitější, bude velmi rychlé a k jejich úspěšnému zachránění zbývá jen ochotný příchod psovoda. Žádný z nich si ani na okamžik nepřipustí, že by jeho rodina mohla být nenalezena nebo nalezena pozdě.

Ani já jsem v pauze poskytnuté psům k nezbytnému odpočinku, jednou neodolal. Přišel mě žádat mladík ve věku mého syna o určení místa na protější straně ulice, kde dosud nikdo nepracoval, kudy má uvolnit cestu jeho zasypané ženě a dcerce, aby mohly být vyproštěny. Byl na noční směně v továrně ve vedlejším městě a jeho dvouletá dcerka zůstala s matkou doma.

Vzal jsem Duxe, který mě neustále fascinoval svou ochotou vyskočit z nejhlubšího odpočinku a vrhnout se do další práce, a vydal se s ním k protější obrovité hromadě, která ještě nedávno byla dvanáctipatrovým věžákem v kvetoucí zahradě s výhledem na mořskou pláž. Odhad sesutí, kde asi se jejich byt ze čtvrtého patra ve změti panelů a rozdrceného nábytku nachází, byl správný. Duxy nehledal dlouho a mohl jsem mladíkovi přesně ukázat místo, kde se jeho dvouletá dcerka s maminkou nacházejí. Bohužel však již bez známek života, Duxyho projev byl naprosto jednoznačný.

Některé zprávy se říkají těžce, chlapec hledící mi do tváře s naivní důvěrou a nadějí nemohl stále pochopit, jaký nesmysl mu to vlastně sděluji. Přece nemohou být mrtvy, vždyť ještě včera byli tak šťastni a jeho žena byla navíc těhotná. Konečně pochopil a já jsem v jeho očích uviděl, jak se mu doslova ve vteřině zhroutil svět…

Při prohledávání vedlejšího sousedního objektu jsme asi po dvou hodinách viděli, jak obě pohřešované vyprostili a nakládají je na auto. Dlouhé hodiny po jejich odjezdu seděl zdrcený chlapec sám před svým bývalým domovem a držel beze slova v ruce jakousi potrhanou hračku. Snad ta jeho neotřesitelná prvotní víra v záchranu rodiny a přibližně stejný věk s mým synem způsobily, že jeho osud byl pro mne tak těžkým otřesem. Jedním z těch, které nechávají šrámy  v duši navždy …

Partnerství par excellence

Některé z dnešních zásad záchranářských postupů se vžívaly rychle, přestože pro nás byly absolutně nové. Dosud prodělaná tuzemská nasazení se pochopitelně v žádném z parametrů nedala srovnávat s tureckou zkušeností. Jedním ze základních principů se rychle stal i ten, že žádný psovod nesmí jít dovnitř do sutin, aby o něm někdo druhý nevěděl, aby nebyl pod přímým dohledem kolegy. S krajními mezemi a překračovanými úrovněmi nervů vybičovaných k prasknutí jsme museli počítat na každém kroku. Kromě dokonalé souhry dvojice psovod-pes se zde na každém kroku vynořovala i potřebnost co největší souhry mezi jednotlivými psovody navzájem. Na každý praktický zásah musí záchranáři vyjíždět výhradně s lidmi, kterých si váží, znají navzájem své odborné kvality a jeden druhému bezvýhradně věří.

Psovod nemůže být v žádném případě pouze člověk doprovázející svého psa, ale naopak osobnost s výraznými schopnostmi jasně uvažovat a rychle za všech okolností reagovat.

Potvrdilo se mi to v jednom okamžiku i v Gölcüku na Atatürk Bulvari, kde se při prohledávání sutiny dvanáctipatrového věžáku postrádalo ze seznamu jeho obyvatel ještě asi šest osob. Duxy na pokyn zmizel v jedné ze škvír mezi panely vedoucí hluboko do tmy a na další mé vybídnutí se ohlédl s významným pohledem: „A co ty? Nepůjdeš se mnou?“ Nasoukal jsem se do škvíry za ním a právě jsem prosvěcoval baterkou další možnosti průniku, když se mi navzdory obrovské směsici rachotu aut, bagrů a kompresorů do uší zařízlo Zdeňkovo pronikavé: „Jardo, ven!“ Vyjel jsem i s Duxym na sekundu včas, následkem činnosti bagru skrytého za hromadou z druhé strany, se panely bývalého třetího patra sesedly se zlověstným zaskřípáním ještě asi o dvacet centimetrů níže. Rapidně zmenšená škvíra mezi panely by mi již k pohybu stoprocentně nestačila.

Díky intuitivnímu jednání kolegy Zdeňka, pracujícího tam se mnou ve dvojici a dozorujícímu můj průnik do patra, to tehdy dopadlo dobře. Ani se nechce domýšlet, jak by to mohlo dopadnout, kdyby dozor prováděl někdo jiný, někdo s pomalejší reakcí nebo nižší předvídavostí. Proto dovol, Zdeňku, abych ti poděkoval alespoň touto cestou, když to tehdy na Atatürk Bulvari byla natolik banální záležitost, že nám tam k jejímu zhodnocení stačila ta tvoje krátká větička: „Ale bylo to o fous, co…?“

Tisíce hraček a biblí

V mysli zůstávají obrázky trvalé podoby, jako fotografie ustrnulé ve své nejobnaženější podobě, jako vykřičníky kapitol jednotlivých dnů, krátkých záběrů mnohakilometrového strašidelného filmu.

Nikdy mi asi z mysli nezmizí obraz osamoceného dlouhovlasého děvčete stojícího tiše na okraji obrovité hromady několika domů s velikou fotografií mladíka ve chvějících se rukou. Její tvář se mi vryla do paměti jako jeden z prvních dojmů hned při příjezdu do zničeného města. Po několika hodinách jsme při průjezdu stejným místem míjeli tuto dívku znovu v naprosto stejné pozici. Krátce po půlnoci, kdy jsme podle pokynu tureckého velení dostali úkol přímo tuto sutinu prohledat, stála nezměněně na stejném místě, stále se stejným zoufale prázdným pohledem a stejně vibrujícíma rukama s velikou fotografií usměvavého mládence.

V obrovité hromadě tvaru sedlové střechy byly ze dvou stran proti sobě vykutány mohutné chodby. Tato část prohledávaného prostoru působila obzvlášť depresivně. S ostychem a strašlivým sebezapřením jsme se pohybovali v tisících rozšlapaných hraček, dětských knížek, videokazet, nádherně vázaných a tištěných knih a biblí – koránů nejrůznějších velikostí. Skřípot botami drcených hraček a videokazet s pohádkami nám bude všem asi znít v uších navždy.

Na konci tunelů ze dvou stran vyhloubených do mohutné hromady věžáku máme pozitivní nálezy. Zleva naprosto zřetelné značení mrtvých osob Duxym, zprava pak úplně stejná reakce Danovy fenky Kiss. Podle úvahy se mrtví nacházejí někde ve spojnici obou tunelů dlouhé pět až šest metrů. Situace je z pohledu záchranářů téměř učebnicová, z pohledu pozůstalých však není dostatečná, ti zoufale čekají na oznámení: odhrabte trochu suti a naši pohřešovaní budou zachráněni. Informaci o možnosti smrti si paradoxně nepřipouštějí, dokud nevidí své blízké na vlastní oči.

Nervozita mezi davem přihlížejících vrcholí, nešťastný otec rodiny pohřešující ženu se třemi dětmi je ochoten i násilím přinutit odcházející psovody k setrvání na místě. Nechápe, že za dané situace nelze více udělat. Místo nálezu je určeno a vyproštění bude trvat ještě hodiny. Nelze čekat na výsledek, je příliš mnoho dalších zoufalých, kteří také potřebují vymezit místa pro vyprošťování. Po letmém náznaku agresivity bleskově likvidovaném soukmenovci se nešťastný otec propadá do bezedného zoufalství. Agrese mizí a nastupuje těžká rezignace…

Dlouhovlasá dívka na okraji terénu stojí již nespočetně hodin a fotografie v jejích rukou stále vibruje strašlivou nejistotou. Bezbřehost této její nevědomosti je posléze jedním z našich psů rovněž milosrdně ukončena a noří se do tichého zoufalství samoty. Byl to bratr nebo milý? Alespoň jeho duše snad dojde pokoje, když podle pravidel islámu se tělo dostane do osmačtyřiceti hodin po smrti do hrobu…

Přece jen živí…

S příchodem noci se ovzduší přece jen nepatrně osvěžilo a dalo se trochu lépe dýchat. Něco po druhé hodině ranní přijíždí džíp s požadavkem na psy do vzdálenější lokality, kam se psi dosud v průběhu dne nedostali. Nasedáme s Danem pouze dva, ostatní zůstávají na místě. Odvoz netrvá dlouho, projíždíme kolem kadetky vojenské námořní základny, kde přišlo o život na dvě stě adeptů námořního důstojnictví, a dostáváme se k hromadě tvořené třemi sesutými věžovými domy. Bagry do nich ze dvou stran vykutaly mohutné zářezy, ale teď v záři obrovských reflektorů zastavují práci a vítají pauzu vyvolanou naším příchodem. Terén je vyhovující pro práci obou psů najednou, takže jej dohodou rozdělujeme na dvě poloviny a dáváme se do prohledávání. Po půlhodině práce má Danova Kiss za sebou tři místa nálezů mrtvých osob a svůj vymezený úsek terénu prohledán.

Se zadrhnutým hrdlem posílám Dana, aby šel prověřit prostor za vrcholem hromady v mém úseku. Mám určité podezření, ale bojím se ho vyslovit nahlas. Přesněji mu toto místo stejně určovat nemohu, mohl bych tím předem ovlivnit jeho budoucí názor. Kiss pečlivě prověřuje suť, prochází kolem vrcholu hromady a vzadu za šikmým panelem se náhle ozývá její jasný štěkot. Přesně tam se před pár minutami rozeřval i můj Duxy. Dan ji odvádí a já už na nic nečekám. Obcházím s Duxym celou sesutou budovu, abych se dostal k místu s vyčnívajícím panelem ještě jednou, do třetice, z opačné strany. Mám srdce až v hrdle, když Duxy slyšitelně nasává pod panelem, popochází ještě několik kroků a znovu spouští naprosto bez váhání zběsilé staccato nadšeného štěkotu. Je to potřetí na stejném místě, není už o čem pochybovat. První Duxyho označení zepředu obrovité hromady mě svojí rychlostí a razancí trochu zaskočilo. Po celé řadě dost vlažných označení nalezených mrtvých osob vypadalo až téměř neuvěřitelně, bylo to vlastně i první značení v Turecku štěkotem. Teď je ale vše jasné, i Danova přivolaná Kiss nález jasně potvrdila, pod zemí je živý člověk. Ještě ale musíme na pár minut dychtivé vyprošťovače zdržet.

Rozechvěle dohledáváme ještě zbývající metry terénu a situace se po chvíli opakuje téměř do puntíku stejně. Po několika dalších nálezech mrtvých osob označených Duxym i Kiss opět hrabáním packami bez jakýchkoli známek nadšení v projevu se posléze několik metrů před úplně rozdrceným minibusem oba psi nezávisle na sobě opět zarážejí a dnes již podruhé přesvědčivě rozštěkávají. Každý z nich přichází opět z jiného směru, samostatně a bez jakéhokoli ovlivňování, přesto však pod napjatým dohledem několika desítek dělníků a tureckých vojáků křičí oba psi nadšeně na své psovody, že je třeba si skutečně pospíšit, že v této přeplněné márnici se tady, pod hromadou trosek, nachází opět živý člověk. Je to nádherné…

Vojáci s obrovskou injekcí nové energie v žilách nám letmo děkují, chtějí ještě slyšet náš názor na dislokaci místa, ale pak už bychom opravdu jen zdržovali. Propocené uniformy se horečně dávají znovu do práce a nás odváží džíp na další stanoviště.

Kolem poledního dalšího dne se na druhém konci města dozvídáme, že Czech Rescue Team má do seznamu vyproštěných připsány dvě živé osoby…

Hrůza in natura

Podle rychle zažitého pracovního scénáře můj pes právě odložený ve stínu regeneruje síly a já dozoruji práci kolegy. Snaží se dostat svého psa do hluboké průrvy mezi panely, vedoucí údajně k troskám bývalé suterénní internetové kavárny. S vytaženými drápy pes zoufale ryje v šikmých panelech, aby nesklouzl do temné hloubky a snaží se proniknout do míst, odkud jej čich upozorňuje na možnou přítomnost lidské osoby. Po dlouhých minutách opatrně mizí v panelové škvíře. Po další nekonečné prodlevě se náhle ozývá z hloubi sutiny zvláštní přidušený štěkot. Tento štěkot ale není stísněný, je pouze přitlumen několikametrovou vrstvou panelových trosek. Oznamuje tedy nález živého člověka. Dokáže ho ale proboha někdo z takové hloubky vůbec vyprostit?

Představa nalezeného živého člověka, jemuž hrozí, že nepůjde vyprostit včas pro nepředstavitelné tuny materiálu navršené nad ním, je deprimující a šílená. Šílená pro nás, záchranáře, ale ještě mnohem šílenější pro jeho rodinu nebo kamaráda, který s ním telefonoval právě v momentu zemětřesení. Teď, při nadšeném psím štěkotu, stojí tento kamarád kousek ode mne a oči se mu rozsvěcují nadějí. Ale existuje vůbec taková naděje?

Jaké vůbec mohou být myšlenkové pochody zasypaného chlapce, možná zraněného, v nekonečné tmě a hloubce sutiny, to už si ani nedovedu představit. Jak dlouho tam může vydržet? Pro mne je toto jedna ze surrealistických podob skutečného zoufalství. Do strohé oficiální zprávy vedoucího zásahu jsem bohužel nemohl napsat víc, než že jeho vyproštění nebylo do odjezdu skupiny českých záchranářů z Gölcüku krizovým štábem potvrzeno…

Nechceme brát naději

V popříjezdové euforii, patrně ještě znásobené naším nedobrovolným zdržením, jsme byli hnáni snahou nepromarnit zbytečně ani minutu našeho pobytu na zničeném území. Proto okamžitě po příjezdu jsme se vrhli do centra činnosti a po prohledání každého svěřeného objektu jsme se horečně přesouvali na další. Nekonečnost rozlohy zdevastovaného města, které nám velikostí připomínalo České Budějovice, byla zoufalá a bezútěšná. Mrtvé ulice srovnané se zemí s těžko rozlišitelnými jednotlivými objekty působily depresivně i na nejotrlejší povahy, ke kterým jsme my ale rozhodně nepatřili. Kynolog – milovník zvířat je již svým založením romantik, tedy člověk citlivý. Na city však samozřejmě není vždycky čas. Pokud je tělo v zápřahu, pracuje soustředěně, bez přestávky a s plným nasazením. Psychické vypětí s podporou kolektivu se dá vydržet dost dlouho, ale čím déle potrvá, tím bouřlivější bude jeho reakce po skončení. Největší objem vypětí psovoda obnáší jeho soustředění na psa. Ten je sice pro něho obrovským rezervoárem psychické síly, naproti tomu ale i výdeje, neboť jedině jeho existence vlastně logicky zdůvodňuje jejich přítomnost v místě neštěstí. Trýznivé dlouhé minuty, kdy pes mizí v podzemí a stále se nevrací, dokáže naplno pochopit snad jen opět kynolog. Ničivá síla těchto chvil se jistě dokáže vyrovnat zhoubným účinkům stresorů akutního osobního nebezpečí.

Nejsilnější emotivní zážitky tady přicházely nečekaně a téměř kdykoli v průběhu pobytu, často i velice individuálně. Vyprošťovací práce se nás sice v podstatě až do posledního dne pobytu vlastně téměř netýkaly, přestože probíhaly samozřejmě denně v našem těsném sousedství. Pokud jsme však nemuseli, nečekali jsme na výsledky odkrývání míst značených našimi psy až do konce. Potvrzení našich verdiktů tedy přicházelo až buď na jednání našich koordinátorů v krizových štábech nebo jsme byli jejich svědky de facto náhodně, když jsme pokračovali v práci v těsném sousedství.

K nejtěžším okamžikům záchranářské profese počítám již důvěrně známé chvíle, kdy končíme prohledání svěřeného úseku nebo objektu a vedoucí spolupracujících složek nebo laická veřejnost očekává naše rozhodnutí o výsledku práce psovodů. Často visí na vašich rtech v poslední naději na záchranu svých nejbližších.

Kladl jsem si již mnohokrát otázku: Proč zrovna já mám být ten, který vydává svědectví o nemožnosti záchrany života, který tedy bere vlastně čekajícím jejich poslední naději. Výcvik záchranných psů jsme se přece dobrovolně vydali provádět „ve jménu člověka“ – tedy vykřesávat jiskry naděje na záchranu života i tam, kde již skomírá, a vždycky udělat vše, co je v lidských silách, abychom k této záchraně pomohli. Až jsem se lekl významu své vlastní věty, opakovaně vysílané televizí Prima: My přece neděláme výcvik záchranných psů proto, abychom lidem brali naději, ale naopak… 

Je děsivým a velice složitým paradoxem, že často výsledek naší práce tuto poslední naději lidem skutečně bere…

Fenomenální schopnosti psovodů

Změny z počátečního strachu turecké veřejnosti ze psů s postupující úctou k nim a souběžně i k psovodům vedly časem až k určité absurditě. Jejich velmi zvláštní vztah ke psům jim dosud nedovoloval vysvětlit si logicky a odpovídajícím způsobem ani mimořádné psí čichové schopnosti a dokonce ani způsob komunikace psovodů se psy.

Poslední den našeho působení v Gölcüku nastal dost zvláštním způsobem. Při pondělním příjezdu na jedno z dalších míst určených k prohledávání jsem si při rozdělení terénu na úseky pro jednotlivé psovody najednou uvědomil, že se situace pronikavě změnila. V čerstvém ranním vzduchu se mi náhle vnutil přímo ohromující pocit, že psy téměř nepotřebuji. Šel jsem terénem a byl jsem schopen sám lokalizovat jednotlivá místa zavalení osob. Škvíry mezi panely skrývající další desítky nezvěstných osob vydávaly svědectví o jejich smrti již tak výrazně, že já sám se svým ubohým lidským čichem jsem byl schopen je identifikovat poměrně velmi přesně. Uvědomil jsem si, že bude na čase pomýšlet patrně zítra na návrat.

Pojednou jsem si všiml, že spolupracující Turci na mne hledí s neskrývaným obdivem a něco si neustále šuškají. Stejný pocit zažili i ostatní psovodi. Náhle nám došlo, o co vlastně jde. Oni to prostě necítili! Buď byli trvalým pobytem v těžkém oparu mrtvolného pachu tak přesyceni, že jej vůbec necítili, nebo snad mají ještě nižší práh čichové vnímavosti. Každopádně si však při pohledu na nás vše vysvětlili sami prostě a po svém: psovodi časem určitě přejímají schopnosti svých psů a dokáží najít čichem místa zavalených osob naprosto stejně…

Co zůstávalo v jejich myslích?

Na otázku po nejsilnějším dojmu z hrůzostrašného tureckého pobytu by asi každý logicky čekal zachránění živých osob. Většinou tomu tak ale z mnoha prostých důvodů nebylo.

Patnáct českých psovodů bylo tvrdě vrženo do šílené reality země postižené zemětřesením nebývalého rozsahu. Každý se s touto realitou musel nějakým způsobem vyrovnat, každý po svém vnímal určité děje a reagoval na nastalé situace.

Jen velmi přibližně lze odhadnout reakce a duševní stavy, s nimiž odcházeli jednotliví psovodi z podmínek tureckého nasazení, co si odnášeli na duši jako krutou daň touze naplnit v praxi původní záchranářské krédo: Ve jménu člověka.

V každém ze zúčastněných zůstala jistě uložena řada živých obrazů a jsem si téměř jist, že budou velmi rozdílné. Předpokládám, že ani v myslích pěti členů našeho družstva nebude patrně u všech dominovat stejná situace.

DANIEL · Dokážu si patrně představit, co denně otřásalo duší mého syna Dana, otce dvou fantastických mrňat Kristýnky a Danýska, při denním kontaktu se smrtí mnoha desítek jejich stejně nevinných vrstevníků. Nemusí se člověk ani ptát na důvody Danovy neumdlévající aktivity, s níž hnal svoji milovanou boxerku Kiss na samý pokraj sil a možností. Na první pohled mi bylo víc než zřejmé, že pracuje jakoby v horečnaté představě hledání svých vlastních dětí. V tak surové záplavě hrůzy je i nalezení živého člověka jen slabou náplastí. Zvyšuje to jen úctu k vlastnímu psovi a k hodnotám života. Nikdo neví, co jsem skutečně prožíval, když jsem jej viděl mizet na nekonečné minuty ve tmě sutin. Jen v koutku duše doufám, že mu moje přítomnost jako táty alespoň trošku v té zemi zkázy někdy pomohla…

ZDENĚK · Pravděpodobně si představím i dominantní zážitek píseckého zlatníka Zdeňka, který zakázky odsunuté účastí na zemětřesení doháněl v celodenních směnách až téměř do vánoc. Záznam videa realisticky zachycuje nejotřesnější nález jeho boxera Drinka. Při vyproštění z tohoto závalu asistoval i otec pohřešované rodiny, který byl na noční směně v továrně. Při podávání informací o domu a rozmístění bytů jednal a fungoval jako robot, ještě stále doufal a věřil. Při odkrytí ložnice v místě označeném Drinkem se zhroutil. Pohled na ženu zakrývající vlastním tělem před padajícím stropem mrtvolky svých čtyř dětí však neunesla ani řada dalších. Děti byly jako stupínky, měly klidné výrazy a byly paradoxně i ve smrti a prachu velmi krásné. Budiž tou nejslabší útěchou, že se ve tři hodiny ráno nestačily z nejtvrdšího spánku ani probudit…

ZDENKA · Psycho ženy je jistě výrazně odlišné od mužského a automaticky se očekává i jeho poněkud nižší odolnost. Mladá a krásná Zdenka, na první pohled velice něžná a křehká bytost, doplnila sestavu záchranného týmu nejen co do standardních výkonů její erdelky Carly, ale především svým osobním přístupem a nasazením. Byla čtyřem chlapům neselhávajícím a naprosto rovnocenným partnerem. Netroufnu si odhadnout, co se může odehrávat v lehce zranitelné ženské duši při každodenním styku se smrtí, ale vím, že ve snaze být prospěšná společnosti dokázala zamlčet i svému nejbližšímu okolí, že se nachází v počátečním stadiu těhotenství. Pracuje jako tiskařka v menší soukromé firmě a pro jejího zaměstnavatele není rozhodně příliš lichotivé, že Tureckem zameškaný čas musela do poslední minuty napracovat. Ale i takové jsou naše české poměry…

PAVEL · Možná si dovedu představit, co především si vybaví ve vzpomínce profesionální hudebník Pavel. Přestože jeho erdel Bredy značil velice pravděpodobně nález živé osoby, bylo to v takovém prostředí, že její vyproštění bylo naprosto beznadějné. Může být něco více deprimujícího? Mnohokrát denně sám podstupoval riziko zranění, samozřejmě jako každý z nás, ale s tím rozdílem, že u něho i malé zranění prstů by mohlo znamenat osobní tragedii. Při plnění povinností si člověk ani hned neuvědomí, že na violoncello se pochopitelně třeba i s jen jedním rozdrceným prstem hrát nedá.

OTAKAR · Kamarád k nezaplacení – tímto pracovním názvem jsme velmi záhy ocejchovali Otakara, našeho doprovodného koordinátora z církevní humanitární organizace ADRA. Byl všude a sdílel s námi pokud možno vše, od přebírání informací z krizového štábu až po přímé vyprošťování obětí. Byl pro nás nepřebernou studnicí informací, dokázal se doptat a zjistit i ty nejnemožnější informace, hýřil optimismem i v nejtěžších chvílích. Nebylo nám jasné, jak to dělá, ale byl neustále fit. Když jsme všichni doslova padali únavou, někam na chvíli zmizel a po pár minutách se vracel zcela zrelaxován a naprosto svěží. Jeho bezproblémová komunikace s téměř babylónským okolím a perfektní jazyková vybavenost v několika světových směrech jej činila pro funkci tohoto druhu skutečně kamarádem k nezaplacení.

A OSTATNÍ? Touha maximální prospěšnosti a pomoci byla nejsilnějším hnacím motorem v denní i noční turecké dřině, zvláště pak při nálezech dětí, kterých bylo pochopitelně nejvíc. Vždyť běžná turecká rodina jich mívá pět. Leckdy se i pro mnohé tvrdé chlapy stalo chvilkovou výhodou, že vzhledem k obrovské koncentraci prachu a mrtvolného zápachu se nedalo normálně dýchat a muselo se pracovat téměř neustále v respirátorech. A respirátor někdy taktně neprozradí, že se pod ním s bohatými krůpějemi potu houfně mísí i slzy…

Turci, děti a psi

Pes je v islámu zvíře nečisté, je možné tedy v zemi s tímto náboženským cítěním a převládajícím přesvědčením seriózně a bez obav se psy pracovat?

Kontakt s tureckým obyvatelstvem byl pro nás především výhradně pracovní. Nebyl čas, ale ani chuť na žádné vysvětlování, diskuse a přesvědčování. Pod tlakem času a administrativního zpoždění jsme ochotně podléhali určité euforii jakéhosi dočasného workholismu. Přesvědčení o nutnosti počátečního nasazení záchranářů tři dny a dvě noci non-stop, které jsme si sami vytkli, v nás zůstalo jako kredo i pro všechna další nasazení v budoucnosti. V tomto světle jsme problém vztahu Turků a psů viděli jako velice okrajovou záležitost, jako výhradně jejich problém, námi indikovaný pouze výsečemi velmi mizivých přestávek k odpočinku. Nedůvěra, ba přímo strach ze psů však čišel z mnoha obyvatel na každém kroku, zejména pak ze žen a dětí.

Děti však jako vnímaví pozorovatelé naší práce se postupem času staly nejiniciativnějšími v boření svých vlastních předsudků. Aniž bychom se je my nějak snažili kontaktovat, na to jsme byli až příliš unaveni, všimli jsme si brzy, jak si dodávají nenápadně kuráž, aby se dokázaly ke psům přiblížit. Trvalo jim dlouhé minuty, než si troufly přiblížit na dotek a další nekonečné minuty, než je dokázaly pohladit. Pak však byly neskonale šťastny ze své odvahy a úspěchu.

Alespoň trochu toho imaginárního sluníčka do beznadějně zachmuřené dětské oblohy tak přinesly drobné kontakty se živými tvory, kteří ještě nedávno platili v ortodoxním tureckém pojetí za nečistá zvířata. Nyní však byli označováni televizí, rozhlasem i tiskem jako hrdinové a zachránci lidských životů…

Ali Suate

Přestože se každému člověku prolínají životem desítky, mnohdy i stovky a tisíce lidí, jsou osobnosti, které i při letmém kontaktu z povědomí nikdy nezmizí. Jedním z takových byl při srpnovém zemětřesení v Turecku i Ali Suate, vnuk bývalého předsedy vlády, možná snad i představitel nové turecké generace. Hovořil všemi potřebnými jazyky, překypoval energií a dokázal zajistit snad všechno na světě. Především však byl Turkem, občanem krutě postižené země, a chtěl lidem, kteří neváhali přijet jeho zemi pomáhat, být alespoň trochu nápomocen a nějakým způsobem projevit vděčnost. Seznámili jsme se prakticky až v den odjezdu, kdy se ujal organizace našeho návratu. Považoval za naprosto nezbytné špinavé a otrhané skupině českých záchranářů poskytnout před odjezdem slušnou večeři a horkou sprchu. Na sprchu se všichni po týdnu prolézání sutin těšili jako malé děti, na večeři (nebo co se to vlastně ve tři hodiny ráno konzumuje?) nebylo únavou a nevyspáním ani moc pomyšlení. Průtrž mračen, která postihla zničený Gölcük těsně před naším odjezdem, zaplavila dravými potoky kalné vody ulice s nefungující kanalizací, spláchla vrstvy dezinfekce a neúnosně ztížila už beztak zoufalé podmínky obyvatel bez přístřeší.

Naplánovaný přesun z Gölcüku do Istanbulu vojenskou ponorkou nakonec pro nepřízeň počasí nemohl být uskutečněn, stejně dopadl i start vrtulníku. Alimu se však posléze povedlo sehnat přece jen volný autobus, což se při absolutním nedostatku všech vozidel jevilo jako obzvlášť husarský kousek.

Mikrobus zastavil krátce po půlnoci před neporušeným istanbulským činžákem, označeným Alim za místo jeho bydliště. Psi byli uloženi do klidu vstupní haly a záchranáři vyzváni, aby ve dvojicích následovali Aliho do výtahu. Nevěřil jsem očím a uším: v jednu hodinu v noci zazvonil Ali v každém patře na jednoho nájemníka a se slovy „to jsou čeští záchranáři z Gölcüku a nutně potřebují vykoupat“ předával odporně špinavé dvojice do péče ochotných a vůbec ne udivených obyvatel. Jako by návštěvy tohoto druhu byly v Istanbulu jednu hodinu po půlnoci naprosto normálním jevem…

Protože skutečně nemělo smysl se někde na hodinku – dvě ukládat ke spaní, vyvezl nás Ali do nejvyššího patra jakéhosi luxusního istanbulského hotelu, kde jsme vyslechli velmi mnoho zajímavých informací z turecké historie i současnosti. Naše povědomosti o Turecku se tak dost výrazně rozšířily, nezůstaly pouze u nabytých hrůzných zkušeností z nalézání a vyprošťování desítek mrtvol na Atatürk Bulvari v totálně zničeném Golcuku.

A tak jsme před ránem stáli na rozlehlé terase jakéhosi istanbulského hotelu a poslouchali zaníceného a velmi zasvěceného vypravěče Aliho Suata. Poutavým způsobem jsme se dozvěděli, která světla patří obdivuhodné Modré mešitě, které čtyři elegantní minarety náleží mešitě Aje, kterým směrem leží hlavní město Ankara, kde Alexandr Veliký přeťal gordický uzel, kde Julius Cesar pronesl ono památné: Veni, vidi, vici, či další zajímavosti o Bosporu, mostu spojujícímu Asii s Evropou.

Ani bychom nepostřehli, že čas k odletu se pomalu nachýlil. Psi zalehli do leteckých přepravek a my vyslechli Aliho závěrečnou větu: „Kdyby kdokoli z vás někdy v životě zavítal znovu do Istanbulu, je vítán a já mu zajistím zdarma hotel pro jeho rodinu po celou dobu pobytu. Děkuji vám jménem všech Turků…“ Přestože dobře víme, že žádný z nás to nikdy nevyužije, umožnilo nám to snáze pochopit hloubku jeho vděčnosti. Byl vlastenecky cítícím občanem těžce zkoušené země. Na lidi Aliho typu se nikdy nedá zapomenout…

You may also like...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *