10. Ve víru vodních vírů

Srpnový víkend je prozářen sluncem od brzkého rána a fantastické prostředí šumavské Olšiny se na pozadí šumavských velikánů zdá být ještě pohádkovější.

Poháry s vodní tříští

Srpnový víkend je prozářen sluncem od brzkého rána a fantastické prostředí šumavské Olšiny ve vojenském výcvikovém prostoru Boletice se na pozadí šumavských velikánů zdá být ještě pohádkovější než obvykle. Do překrásného sobotního rána se rozstříkly první kapky zčeřené jezerní hladiny a startovní pole nejúspěšnějších psích specialistů na vodní práce začíná plnit úvodní požadavky zkušebního řádu. Vzápětí se již střídají výkony v pestrém sledu a v celé škále nacvičených úrovní pod odborným dohledem a posouzením zkušených rozhodčích.

Dlouhodobé odložení psa na břehu při sledování výkonů soupeřů, pomoc plavci v nesnázích, samostatné přivlečení člunu s několika bezvládnými osobami na palubě, či vytrvalostní plavání nejsou pro soupeřící psy určitě jednoduchými požadavky. Identifikace lidského pachu na rozsáhlé vodní hladině však patří rozhodně k nejobtížnějším. Je zde imitována utopená osoba a je nutno nalézt a co nejpřesněji označit místo nálezu. Tato imitace je prováděna buď potápěčem ležícím na dně, chemickou tabletou či vzorkem, jímž bývá zpravidla malý chomáč vlasů ukrytý v síťce nebo prodyšné tkanině.

To už je královská disciplína, při níž si psovod sám určuje směr i rychlost přesunu motorového člunu, na jehož přídi pes leží a čicháním po hladině hodnotí přinášené a zachycované pachy. Stanovený prostor na vodní ploše je samozřejmě vytyčen bójkami a psovodi volí křižování proti větru i kdyby vál minimálně. Pomoc větru zde nelze v žádném případě podceňovat a postup člunu také není možné uspěchat. Dostane-li se psovod se člunem do příliš těsné blízkosti imitované utopené osoby, zčeří zbytečně hladinu fungující jako stacionární nosič pachu a pes nemá následně mnoho šance se v rozvířeném pachovém oparu správně orientovat. Proto musí být postup promyšlený, rozvážný, nikdy ne zbrklý a musí být podpořen nejen technicky dobře zvládnutou manipulací se člunem, ale i perfektní znalostí reakcí vlastního psa. To se zdá být jako základní požadavek samozřejmé, ale rozhodně tomu tak ve všech případech vždy není.

„Vyčíst“ z chování psa, že zabírá náznak pachu, který zasluhuje vrátit se do inkriminovaných míst a nasát jej možná trochu z jiného úhlu, to jsou jednotlivé součásti kynologické maturity a není pro tuto chvíli příliš rozhodující, jedná-li se o praktické nasazení nebo vrcholnou soutěž. Stejně máš sucho v ústech, že nepolkneš, desítky diváků na březích tě mají ve člunu a s dalekohledy jako na dlani, po deseti minutách nevíš ani ty, ani pes, jak byste se ve člunu umístili a přestože jde o gumový raft, je strašně nepohodlný. Po dvaceti minutách soustředěného průzkumu, kdy do vás praží nemilosrdné slunce, máš pocit, že už to trvá celou věčnost, opodál skotačící rozverné děti tu jsou jenom pro zlost a vyrušování a výsledek je stále v nedohlednu.

Pak náhle zaznamenáš lehký neklid v dosud soustředěném chování psa, zrychlený dech či zesílené funění, dáváš pokyn k zastavení člunu, s napětím sleduješ zvýšené nasávání psího čenichu těsně u hladiny, vyžaduješ pomalou obrátku s vypnutým motorem pomocí pádel a velkým obloukem se proti větru přibližuješ k místu, kde jsi zaznamenal první známky neklidu psa. Znovu zrychlený dech, dychtivé přeběhnutí na druhou stranu člunu, zvýšené intenzívní nasávání těsně u hladiny, lehoučké zakňučení signalizující přítomnost neznámého pachu a vzápětí štěkot – vítězný štěkot…

Na vodě v praxi

Jihočeská záchranná brigáda kynologů již řadu let systematicky plní svazový úkol přípravy psovodů a instruktorů pro výcvik vodních prací. Za tím účelem pořádá pravidelné kurzy vodních prací na výcvikové základně Spáleniště u Lipenského jezera nebo ve vojenském výcvikovém prostoru Boletice, z nichž vycházejí každoročně další kvalifikovaní instruktoři výcviku vodních prací. Přesto jich bohužel pro praktická nasazení při vyhledávání utonulých stále není dost…

Statistika je neúprosná. Každoroční nárůst utonulých je děsivý a nejděsivější vůbec jsou právě příčiny těchto tragických událostí, v nichž varuje vysoké procento alkoholu. Nejběžnějšími obětmi svých nesoudných sázek bývají právě plavci posilnění alkoholem.

Již poněkolikáté zasahujeme opět ve dvojici na Lipně, v místech části zatopeného šumavského městečka, jehož stavení se již po desítkách let pod vodní hladinou téměř rozpadla. O to je práce potápěče v takových místech odvážnější a riskantnější. Baterka v natažené ruce náhle mizí ve zvířeném kalu a odvážnému policejnímu specialistovi hrozí mezi polorozpadlými zdmi ztráta orientace. Práce psa je zde opět neocenitelná již pouhým zúžením manipulačního prostoru potápěčů.

Bedlivě sleduji svého psa ležícího na přídi člunu a nasávajícího těsně u hladiny. Každým pórem těla vnímám jeho dokonalé soustředění na prováděnou činnost. Dychtivé nasávání náhle končí zakňučením a oznamovacím štěkotem spolehlivého psího partnera.

Na mně teď zbývá druhá část společného úkolu, co nejpřesněji vyhodnotit místo nálezu. S hrůzou zjišťuji, že mírný vánek, ženoucí hravé vlnky proti přídi člunu, je asi dvacet centimetrů pod hladinou vlivem spodního proudění překonáván v naprosto opačném směru. S vyschlým hrdlem beru v úvahu všechny dosud získané zkušenosti a dávám co nejpřesnější pokyny pro umístění norné stěny. Práce potápěče je zde natolik nebezpečná, že umístění střežené norné stěny bude nejoptimálnějším řešením.

V podmínkách začínajícího léta je více než pravděpodobné, že zhruba do týdne utonulý vyplave. V sázce je ale přesnost práce psa a následného vyhodnocení místa nálezu psovodem. Ani nechci domyslet situaci, že by můj odhad byl natolik nepřesný, aby utonulý vyplaval mimo nornou stěnu a objevil se třeba mezi koupajícími se dětmi…

Po deseti dnech mě konečně definitivně uklidňuje telefonická informace velitele zásahu, která znovu potvrzuje, že se na svého psa mohu skutečně spolehnout. Sice mi nikdy nedal k pochybnostem důvod, ale každé další potvrzení jeho schopností v praxi jen zvyšuje mou úctu k němu.

Olšina v devadesátém šestém

Červencový kotouč slunce se ještě malinko pošoupl níž, že už pomalu začínalo hrozit, že se poslední laskavé paprsky toho dne zamotají do korun majestátních šumavských smrků. Jihočeští záchranáři vytáhli čluny na břeh, hodili si je na ramena a mezerou v hradbě neproniknutelných křovin je odnášeli do kempu, který jim tady na břehu překrásného šumavského rybníka Olšina v boletickém vojenském prostoru poskytoval dočasný domov. Probíhal zde totiž ve fantastických podmínkách nejvýše položeného rybníka v Čechách každoroční týdenní kurs výcviku záchranných psů ve vodních pracích.

Na vodě zůstal poslední z raftových člunů, na němž si nedaleko od břehu procvičoval vedoucí kursu Jarda se svým Asskem skoky do vody a zpět do člunu. S vkrádajícím se podvečerem se protáhl nad jezerem líný a teplý vánek, zašuměl ve špičkách jehličnatých velikánů a rozverně se opřel i do raftového člunu. Ten momentálně bez jakékoli zátěže se rozběhl po vodní hladině jako rozdováděné hříbě. Normálně by nebyl problém pro Asska jako kteréhokoli jiného psího matadora vodních prací, aby na pokyn doplaval ke člunu, uchopil jej za lano visící ze přídě do vody a přivlekl člun svižně ke břehu. Tentokrát však lano ze člunu neviselo… Marně Assko již poněkolikáté obeplul člun dokola, nebylo jej za co uchopit. A psovod po další vysilující stovce metrů pochopil, že sám lehký člun hnaný rozmarným větrem po mnohahektarové hladině rybníka rozhodně nedohoní. Vzdal to tedy s myšlenkou, že pro člun dojede později s motorákem a zatímco Assko ještě stále vytrvale kroužil kolem člunu, otočil to ke břehu. S lehkým údivem zjistil, že vzdálenost od břehu se mezitím nenápadně prodloužila na nějakých zhruba pět set metrů. A nikde ani živáčka, táborníci se ve stanech převlékali z plavek a chystali na večeři. Však už pocítil hlad také. Zamířil zrychlenými tempy ke břehu…

A v tom se to stalo. Dodnes neví, co to bylo, ale náhlá prudká bolest v nadloktí připomínala nejvíc prasklou pažní kost. Při svých plaveckých schopnostech, které sebekriticky nikdy nepovažoval za nadprůměrné, ho náhle polilo děsivé horko. Za pobřežními křovinami se mihla vzdáleností zminiaturizovaná postavička instruktora Vládi a jinak nikde ani noha, vodní plocha byla dočista opuštěná…

Před očima mu škodolibě vytanuly palcové novinové titulky, které s bulvární ironií budou hlásat, jak „vedoucí záchranářského týmu se utopil při kursu vodních prací“. Na zlomek vteřiny se jej zmocnila panika a snažil se zoufale plavat jednou rukou. Prudká bolest v levé paži nepřestávala, ruka visela ve vodě bezvládně a nepoužitelně. „Tak tohle, chlapče, nedoplaveš,“ snažila se mu do mysli vnutit tvrdá realita. Vtom se mu před obličejem objevila boxeří hlava kamaráda Asska s pátravým a zkoumavým pohledem, jemuž šestý smysl okamžitě avizoval, že podivný plavecký styl jeho pána rozhodně není v pořádku. Připlaval bleskově od nezastavitelného člunu a obrovský otazník v jeho očích přímo zařval na téměř zpanikařeného plavce: „Nepotřebuješ náhodou pomoc?“ Málokdo si asi dovede představit tu úlevu uvědomění, že člověk není na svůj problém sám, že je tu přece jeho pes, kterému je voda téměř druhým živlem a který je dokonce cvičen na řešení situací tohoto typu. Nebyl přece nadarmo vyhodnocen jihočeským „psem roku“ ve vodních pracích, které odjakživa patřily k jeho nejoblíbenějším. Chvilka obrovské a nádherné úlevy – prst zdravé ruky se s naprostou samozřejmostí zaklesl za obojek věrného zvířete, čtyři statné packy mohutně zabraly a následovala už jen bezproblémová plynulá cesta ke vzdálenému břehu. Asska tento výkon ani nijak zvlášť neunavil, jenom v jeho očích, v těch nádherných psích očích bylo zřetelně vidět, že moc dobře ví, že toto nebyl jenom pouhý obyčejný trénink.

Olšina o rok později

Je určitě velmi dobré, naskytne-li se člověku příležitost někomu něco oplatit, zvláště pak, jde-li o hodnoty nejvyšší…

Uběhl rok a soustředění vodních prací se odehrávalo se skvělou pravidelností znovu. Skončily vydatné deště a slunce hřálo jako o život. Psí i lidský kolektiv stmelený do jednoho dělného celku znovu vnímal nádheru šumavské přírody jako jeden z nejkrásnějších darů života.

Při neúnavném dovádění s mladičkou fenkou, dovádění neúměrnému už vzhledem k svému věku, který však Assko tvrdošíjně odmítal respektovat, zamával náhle Osud varovným proutkem. Jedenáct let je navzdory vynikající kondici důstojný psí věk, ve kterém už by se rozum neměl nechávat strhnout provokativním mládím…

Překvapivé chvilkové zatemnění mysli, jako kosou podlomené nohy a jen temné žblunknutí vody prozrazovalo, kam se Assko bezvládně skulil z vysoké hráze a kde zmizel pod hladinou. Zoufalé zkamenělé vteřiny, kdy se stále nevynořoval a nechápavé štěně nevinně zírající z hráze na vodní kruhy v očekávání, kdy kamarád znovu vyskočí na břeh a bude pokračovat v nádherné hře.

Už nebylo o čem přemýšlet a na co čekat. Šaty nešaty, skok do vody a pátravé potopení pod hladinu. Zběsilé hledání v deštěm zkalené vodě však nepřinášelo výsledek. Takové vteřiny se zdají být zoufale nekonečné. Konečně mi ruka narazila pod vodou na psí tělo, bezvládné tělo dlouholetého nejlepšího kamaráda, který nikdy nedokázal zklamat a vždycky přesně věděl, kterým směrem se vydat. Teď stál patrně nerozhodně uprostřed křižovatky cest k té velké světelné bráně k věčnosti…

Vysilující zkouška horečných záchranných činností v praxi a po dalších nekonečných vteřinách opojné nadšení z prvního sípavého nadechnutí…

Pomalu se nám všem vracely síly a my leželi ještě dlouho na sluncem prohřátém břehu všichni tři. On – kterému se tímto okamžikem prodloužil jeho snad až příliš pestrý, ale určitě plnohodnotný psí život, já – šťastný, že jsem mu po roce mohl oplatit neoplatitelné, a ona – naivní čubinka, která sice dosud nevěděla, co se děje, ale přesto byla šťastná, že nás má oba.

Pejskařina s příchutí mořské soli

V jednom z červnových týdnů roku 1997 se úplně poprvé uskutečnila nevšední akce se zajímavým a dost náročným posláním. Šestnáctka jihočeských psovodů absolvovala v italském Lidu Di Spina na břehu Jaderského moře expedici nazvanou „Slaná voda“. Cílem této expedice bylo srovnání výsledků a výkonnosti psů při pachových záchranných pracích v prostředí sladké a slané vody a zjištění rozdílů v obtížnosti při jejich provádění.

Pilíře této expedice tvořili psi s dostatečnými zkušenostmi z tohoto druhu výcviku, pro které vyhledávání utonulých osob na vodních plochách se již stalo trvalou součástí výcviku. Bylo zajímavým zjištěním, že rozdíly v práci psů a získané poznatky z této expedice nesouhlasily vždy zcela s očekávanou představou. Přestože některé dny šlo o pracovní podmínky skutečně velmi tvrdé, dosahované výkony psích záchranářů často příjemně překvapovaly i samotné psovody.

Vzhledem k nestálosti počasí se totiž v průběhu pobytu naskytla možnost pracovat nejen v mimořádných teplotách, ale i ve značném větru, lijáku a dokonce až metrových vlnách s hrozivě napěněnými čepicemi. Příjemným překvapením bylo zjištění, že psi si s vlnami poradili velmi brzy, nacházeli v boji s nimi dokonce zalíbení a nadšeně se do nich vrhali. Ačkoli se přímořské prostředí s vysokou vlhkostí vzduchu, s ovzduším prosyceným solí a všudypřítomným písečným prachem jevilo v silném větru pracovně vrcholně obtížné, byly výsledky pachových prací srovnatelné a v některých případech dokonce lepší než v prostředí domácím, sladkovodním. V zásadě se tedy slaná mořská voda jako stacionární nosič pachu projevila výrazně pozitivně. Srovnatelně vlastně hodnotí slanou a sladkou vodu i plavci.

Samozřejmě, že celá doba pobytu nebyla věnována jenom té hlavní činnosti expedice, tedy vyhledávání vzorků mrtvého lidského pachu na vodní hladině a v pásmu příboje. Z hlediska vyváženosti zátěže psů při této náročné činnosti a metodické návaznosti dalších směrů výcviku to celkově ani není vhodné, výcvikový program musí být přesně a citlivě vyvážen, zejména s přihlédnutím k tomu, že pachové práce obecně jsou výcvikáři považovány za nejnáročnější. Cviky nejnáročnějšího charakteru musí být prostřídány se cviky pro psa lákavějšími a zábavnějšími. Osvědčuje se aportování nejrůznějších předmětů z vody, od drobných všeho druhu, přes větší (pádla, batoh), střídavě s vyhledáváním všech subjektů v nejrůznějších terénech, např. v písečných dunách, trnitých porostech, skládkách odpadků, pobřežních mělčinách apod.

Jízda v motorovém člunu je pro psy velmi atraktivní, člun si vesměs oblíbí jako vlastní auto a cviky související s pomocí tonoucím, záchranou surfařů nebo člunů s bezvládnými osobami na palubě se tak stávají v tomto druhu výcviku tou nejvhodnější kombinací. Nenásilnou formou se pak dostávají až k vyhledávání vzorků mrtvého pachu, které samozřejmě zůstává hlavním cílem vodního výcviku psů. Speciální postroj předepsaný pro všechny cviky vodního záchranného výcviku nepůsobí na psy nijak rušivě, naopak převážně je psovody cíleně využíván jako podmíněný podnět pro práci ve vodě.

Výborně se v něm pracovalo i úspěšným absolventům vodních zkoušek na závěr expedice, sympatickou shodou okolností i zástupcům čtyř různých plemen: stafordovi Al Caponovi, rotweilerovi Artemisovi, velkému knírači Ardymu i boxerovi Drinkovi, kteří se tak stali historicky prvními držiteli českých vodních zkoušek ZVP1 při jejich uvedení do zcela nového zkušebního řádu.

Přestože italské „azuro“ zůstalo při první expedici Slaná voda své slunečné pověsti trochu dlužno a počasí předvedlo tu nejpestřejší škálu možností Jadranu, jenom tím v důsledku posílilo názor, že tvrdě získané zkušenosti jsou vždycky k nezaplacení. Byl tím i položen základ celé řady jihočeských expedicí, protože je více než zákonité, že akce takového charakteru nemohla být první a zároveň poslední…

You may also like...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *