11. V troskách muslimské historie

Starověká Persie patřila k nejmocnějším státům světa hluboko před naším letopočtem. Na jejím rozkvětu se podílel i její dobyvatel Alexandr Veliký.

Historická Persie

Starověká Persie patřila k nejmocnějším státům světa hluboko před naším letopočtem. Na jejím rozkvětu se podílel i její dobyvatel Alexandr Veliký. Po jejím dobytí Araby zde byl v 7. století zaveden islám. Světové velmoci měly odjakživa eminentní zájem o místní ropné zdroje. Od roku 1925 byla zahájena výrazná modernizace země pod vedením šáha Rezy Pahlavího. Jeho dynastie v roce 1934 změnila název Persie na Írán a vládla až do roku 1979, kdy byla svržena ajatolláhem Chomejním, který vyhlásil islámskou republiku. Přestože již v roce 1989 zemřel, jeho fundamentalistické názory a velmi kritický postoj vůči Západu ovlivňují muslimy na celém světě dodnes,. Vliv 99 procent obyvatel Íránu vyznávajících islám je patrný i na íránské státní vlajce, kde se v širokém středovém bílém pruhu nachází Alláhovo jméno arabským písmem, tvořící státní znak. Na okrajích zeleného a červeného pruhu vlajky se jedenáctkrát opakují slova Allah Akbar, tedy Bůh je velký. Značnou část přes jeden a půl miliónu čtverečních kilometrů rozsáhlého a tektonicky velmi živého íránského území tvoří mezi horami pouště a polopouště náhorních plošin. Na západě země se mohutné hřebeny pohoří Zagros příkře svažují k Perskému zálivu, navždy připomínajícímu tvrdé boje amerických mariňáků v období irácké okupace Kuvajtu. Dosud největší zemětřesení zasáhlo území severního Íránu v roce 1990.

Vánoční tragédie v Íránu

Úderem půl šesté hodiny ranní se o druhém vánočním svátku roku 2003 rozechvělo v tragické úrovni 6,8 Richterovy stupnice rozsáhlé území jihovýchodního Íránu s epicentrem zemětřesení pod historickým městem Bám. Dva tisíce let stará historie bývalé Hedvábné stezky se stejně starou citadelou do posledních dnů hojně vyhledávanou turisty z celého světa se během několika vteřin stala pouhou vzpomínkou. Majestátní fotografie citadely pyšně vztyčené nad historickým městem rázem přestaly být skutečností. Ze všech koutů světa vyrážejí záchranáři odhodlaní pomocí vycvičených psích nosů a nejrůznější další techniky co nejvíce ulehčit zdecimovanému městu a jeho obyvatelům v okamžicích největší nouze a pokusit se najít lidi, zasypané v ruinách bývalých domů. Pod troskami dvěstětisícového města Bámu se nachází podle prvních odhadů více než dvacet tisíc osob. Úkolem záchranářů je najít a vyprostit jejich těla, především pak ty, kteří měli štěstí, že nebyli rozdrceni a udušeni.

Opět ve dvou frontách

Jako již v mnoha předcházejících případech chystají se znovu k pomoci i čeští záchranáři, členové pohotovostní jednotky Svazu záchranných brigád kynologů. Na cestu se vydávají již poněkolikáté ve dvou na sobě nezávislých liniích. Jedno tříčlenné družstvo tvoří součást mezinárodní jednotky IRO, druhé v počtu čtyř psovodů odlétá v režii českého ministerstva zahraničí společně s devíti hasiči HZS Praha.

Začátek celé akce je víceméně standardní: vyhlášená pohotovost, potvrzení akce, vyřízení nejnutnějších záležitostí a chvatný odjezd hasičskými auty na letiště do Ruzyně. Z Českého Krumlova přijíždí mladý podnikatel Martin Lobík s boxerkou Fixie, s nímž zásahové družstvo tvoří tři němečtí ovčáci: lavinář Erik Vlastíka Maxy ze západní Šumavy, Kaso se Středočechem Mílou Čeňkem ml. a již silně prošedivělý Emon s brněnským hasičem Martinem Červenkou.

Skupina IRO se řítí stejným chvatem na letiště do vídeňského Schwechatu, kde již netrpělivě roluje rakouský speciál Dornier, vybavený prostřednictvím sekretariátu IRO. Vedoucí mezinárodní jednotky dr. Wolfgang Zörner se dvěma redaktory ÖRF a lékařem čekají na druhou polovinu účastníků jednotky, kterou tvoří tři čeští psovodi. Z českomoravské Vysočiny doráží psovod Leoš Vokál se stafordem Justinem společně s prostějovskou psovodkou Hankou Hluštíkovou a její německou ovčandou Ferou, které posléze doplňuje Jihočech Ivan Straka s nezdolným boxerem Sašou.

Klíčová doprava

Přes počáteční nervozitu, nejrůznější zádrhele a drobná zdržení se nakonec obě výpravy, jak z Ruzyně, tak z Vídně, odlepují kolem půlnoci od země a oba jejich speciály míří směr Írán, místo přistání Kermán. Začátek prací obou skupin je ztížen sháněním dopravy do téměř 200 km vzdáleného Bámu, protože dopravních prostředků je akutní nedostatek.

SAR tým českých hasičů se dostává do Bámu kolem poledne a protože je omylem řidiče zavezen přímo do postiženého středu města namísto do krizového centra, mohou se psovodi, kteří ke své práci nepotřebují žádný materiál z pohřešovaných týlových beden, dát okamžitě do práce. Za půl hodiny již také zahajují své působení v první lokalitě a brzy se o ně začínají místní obyvatelé doslova přetahovat. V krátké době mají i hasiči své kontejnery k dispozici a mohou se plně zapojit do práce všichni.

Dost složitá spolupráce

Pro jednotku IRO šestihodinové čekání v Kermánu v součtu se zdoláním trasy do Bámu přináší skutečnost, že se do vlastního vyhledávání mohou zapojit až druhý den ráno. Jsou přiděleni pod velení německého důstojníka OSN, který volí společný postup Čechů s Brity, Němci, Francouzi a příslušníky dalších jednotek. Systém této velké rojnice se však záhy projevuje jako dokonalá utopie a rychle se rozpadá.

Čeští psovodi jsou povoláni k prozkoumání vytipovaného terénu o půl kilometru dále a po jeho ukončení a nálezech prvních mrtvých osob se situace pronikavě mění. Velící důstojník rázně redukuje podřízená družstva a některá posílá bez dalšího využití rovnou zpět do tábora. Dále pod jeho velením pracují pouze Češi a družstvo německých lavinových psů, kteří sice mají dost značný problém ve snášenlivosti s ostatními psy a dokonce i mezi sebou, ale přesto jako jedni z mála zahraničních týmů dokáží plnit i požadavek nálezů mrtvých osob.

Systém spolupráce mezi jednotlivými výpravami, přidělování terénů a dostupnost veškerých nezbytných informací, zejména před zahájením prací, jsou značně chaotické. Jako by zde neplatily zásady dohodnuté při mezinárodních konferencích záchranářů všech zemí světa po tragických událostech minulých let, které se tak dobře osvědčily např. na Tchaiwanu.

V Íránu se svět neštěstím na čas zastavil, bylo nutno i vlastní nejnutnější vybavení a oblečení doslova hlídat na každém kroku. Nepovedlo se uvést do života ani jakýsi chabý pokus o integraci několika evropských výprav, jehož se zúčastnila i šestnáctičlenná výprava psovodů ze Slovenska.

S jakými pocity odlétali?

Ivan: Odjížděl jsem jako narychlo povolaný náhradník mezinárodní jednotky a na žádné emoce jsem prakticky neměl čas. Od momentu vyhlášení akce jsem byl nucen hospodařit s minutami jako závodník formule jedna. První informace v 17.00 h, když jsem v ateliéru v Českém Krumlově ještě držel štětec v ruce, byla, že v 19.00 mám odlétat z Vídně. Takže to skutečně byl fofr.

Martin: Překvapilo mě, že z nějakých záhadných politických důvodů došlo na poslední chvíli ke změně nominace psovodů. Byl povolán hasič Martin Červenka, aby vyměnil Daniela Sedláka, který podle prvních pokynů byl již sbalen a připraven a z nás byl rozhodně nejzkušenější. Dokonce mu tuto změnu hasiči ani neoznámili. Je naprosto jednoznačné, že nabyté zkušenosti se při nominování do praktických zásahů nikdy nemohou podceňovat, jsou rozhodně k nezaplacení. Danovy kynologické zkušenosti nám také na místě citelně chyběly. Martin a já jsme sice měli částečnou zkušenost z Alžíru, ale ostatní dva psovodi letěli na zásah úplně poprvé, navíc všichni máme za sebou záchranářský výcvik pouze svého prvního psa. Přihlédneme-li k tomu, že i hasiči byli všichni nováčky, citelně chyběly v souhrnu jakékoli zkušenosti, na kterých by se dalo stavět. To je absolutně nepochopitelné.

Vlastík: Zúčastnil jsem se takové zahraniční mise poprvé a měl jsem zpočátku velké obavy z toho, jak se můj Erik osvědčí. Byl ale naprosto bezproblémový, nemusel jsem mu vůbec dodávat chuť, největším „nabuzením“ pro jeho další práci byl přímý kontakt s nálezy. Každý vjem z vyhrabané osoby byl pro něho doslova injekcí.

Míla: Přestože jsem musel svoji fenu nechat doma z důvodu hárání a odlétal jsem s otcovým psem, byl jsem s jeho výkonem velmi spokojen. Vzal mé partnerství poměrně rychle na vědomí, byl lehce ovladatelný a pracoval naprosto spolehlivě.

Íránské podmínky

Ve srovnání s  květnovým Alžírem se zde jednalo o trochu odlišný způsob práce psů. V sutinách se téměř nenacházely panely, takže nebyly ani žádné škvíry mezi nimi na prostup pachů. Tady byly hromady hlíny a rozbitých nepálených cihel, tedy k identifikaci pachu podmínky podstatně obtížnější. Na druhé straně z hlediska podnebí se zde jednalo o teoreticky ideální podmínky pro pachové práce: téměř soustavné bezvětří a teplota 18-20 stupňů, tedy žádné vražedné vedro. Hlínou sice pach prostupuje pomaleji, ale vzlíná nahoru. Žádná škvíra jej neodvádí někam do strany, takže když pes značí nález, stačí odkrývat hlínu nebo drť z cihel kolmo dolů a nález je potvrzen. Označování míst nálezů tedy bylo tady mnohem přesnější než v Alžíru.

Prohledávání systémem velké rojnice prováděným první den bylo rozhodně nevhodné,“ vzpomíná Ivan. „Po změně na systém menších prostorů přidělovaných konkrétním psům byl ihned znát kvalitativní posun. Požádali jsme velitele zásahu o možnost spojení s českým SAR týmem a po této organizační změně, kdy každý psovod mohl spolupracovat s jedním dosud nevyužitým hasičem, byla práce mnohem plynulejší.“

Martina pronásledoval tísnivý pocit, že v květnu v Alžíru pracovala jeho fena s mnohem větší ochotou a nasazením. Tentokrát musel několikrát přikročit i k jejímu povzbuzení fingovanými nálezy živých osob. Avšak ke spolupráci s Vlastíkovým Erikem nebylo co dodat, vytvářeli naprosto spolehlivou a sehranou dvojici, stejně jako při běžných jihočeských trénincích na lipenském Spáleništi.

Íránské zkušenosti

Jaké situace byly tedy v Íránu po odborné stránce nejtěžší? Psovodi se shodli, že za nejnáročnější lze považovat situace, kdy se dohledávali zbývající nezvěstné osoby v troskách domů, které již byly napůl rozvrtány dělníky a zbývalo třeba z osmi pohřešovaných ještě dva lidi nalézt. Vyproštěné mrtvé osoby také často dlouho čekaly na okraji sutin na odvoz, takže se pro další práci psů stávaly velmi citelně ztěžujícím prvkem.

Nejhlubší zážitek při svém prvním zahraničním vystoupení měli kynologové rozhodně z propastného rozdílu mezi soutěžemi a skutečnou praxí. Dobrý pocit v nich ale vyvolává zjištění, že právě tyto diametrálně odlišné situace jedna bez druhé nemohou samostatně existovat. Právě ty soutěže, které co nejpřesněji náročnou praxi imitují, jako např. mistrovství republiky, jsou v činnosti záchranných psů těmi největšími prubířskými kameny pro surovou a nefalšovanou praxi.

Martinovým největším zážitkem pak asi navždy zůstane účast při vyprošťování nalezené živé ženy. „Přestože nebyla námi přímo vypátrána, pouze jsme ji pomáhali vyprošťovat, její radost ze záchrany života byla natolik živelná a nelíčená, že se pro mne rázem stala celoživotním zážitkem,“ vypráví psovod.

Ivan byl podle referencí dost nervózní z odpovědnosti za hlášení svých nálezů. Tato obava se však postupem času začala rychle vytrácet, když s každým dalším nálezem se chuť psa do práce více stupňovala. Senzitivní Saša odmítal i odměnu, v pracovní euforii byl schopen velmi razantního a lidsky řečeno zodpovědného výkonu. Nos má vynikající, je schopen nalézat i tam, kde někteří jiní psi nic nezaznamenají. „Určitě mi nikdy z mysli nevymizí obraz zasypané ženy v rámu dveří ve strnulé póze se vztyčenou rukou, jako by chtěla zadržet valící se sutiny. Byla zavalena hlínou ze všech stran a doslova udušena prachem,“ vzpomíná psovod.

Poučení pro příště?

Kynologové se unisono shodují, že s mladými příslušníky HZS je dokonalá a bezproblémová spolupráce. Mladí hasiči z praxe jsou prodchnuti touhou pomoci a přímo dychtí po jakékoli sebenáročnější práci v rámci záchranářských činností. Při misi  však chybí větší a plynulejší přísun potřebných informací, možná i aktivnější zapojení místního českého zastupitelství do děje. Povedlo by se tím patrně částečně eliminovat obrovské časové ztráty, které jsou obecně největším problémem a záchranáře nesmírně brzdí. Určitě je také obrovskou výhodou účast člověka, který se anglicky nejen domluví, to dokáží dnes téměř všichni, ale který ovládá  místně potřebný jazyk naprosto plynně. A pokud se zásahové kynologické družstvo sestavuje společné s hasiči, je nejvhodnější poměr 1:1. Není nejmenší logický důvod k převažujícímu počtu hasičů, ale psů naopak není nikdy dost. Optimální počet kynologů v jakémkoli zásahovém družstvu je šest, tedy tři úzce spolupracující dvojice. Slováci neváhali vyslat družstvo 16 psovodů. A ještě něco: z hlediska reprezentace by jistě neškodilo mít uniformy výrazně označené Czech Republic namísto ve světě naprosto nic neříkajícího Hasiči Praha.

Mají zahraniční mise opodstatnění?

„Najdete-li jedinou živou osobu, bude vaše vyslání plně opodstatněné“, pronesl ministr vnitra Gross při loučení se SAR týmem na letišti v Ruzyni. Jedna žena byla zachráněna i když ne přímo českým psem, byla nalezena i celá řada dalších obětí. Informovaným funkcionářům, kteří jsou dostatečně v obraze záchranářského dění, již dávno není třeba vysvětlovat, že nálezy mrtvých osob jsou z etických i mnoha jiných důvodů stejně nezbytné jako záchrana lidských životů.

Vyhledávání živých i mrtvých osob v nejrůznějších prostředích je vrcholným stupněm záchranářského výcviku a je dobře, že se stalo již naprosto běžnou výcvikovou náplní všech psovodů Svazu záchranných brigád kynologů. A je více než dobře, že opět dostali příležitost prokázat vysokou odbornou úroveň a kvalifikovanost českých psů a alespoň trochu pomoci trpícím lidem těžce zkoušeného Íránu.

You may also like...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *