12. V detailech obnažené duše

Nevím, s jakými pocity se pachatel vracívá na místo činu. Osobně však zažívám při návratech do míst mého kynologického mládí celou škálu smíšených pocitů.

Nostalgie

Každá druhá detektivka tvrdí, že pachatel se vrací na místo činu. Jakými pocity jsou jeho návraty provázeny, to samozřejmě nevím, celou škálu pocitů však zažívám při svých návratech do míst mého kynologického mládí. Osamocená návštěva místa posledního odpočinku mého táty při Památce zesnulých mě v nostalgickém listopadovém počasí zavedla vzpomínkami i k dalším hrobům bývalých českokrumlovských osobností. Přes krátká zastavení u pomníků akademického malíře Bobumila Coufala či sochaře Stanislava Zadražila mě klukovské vzpomínky dovedly až k zadní zdi hřbitova. Nepatrný kopeček s uvadající kyticí tu kryje ostatky bývalého trojnásobného mistra republiky Konráda Mischka, kamaráda, který z našeho cvičákového dění odešel až nezodpovědně brzy, v pouhých 38 letech. Tiše stojím před jeho pomníčkem a znovu mi zní v uších poslední štěkání našich psů za hřbitovní zdí při spouštění rakve s Konrádovým tělem do hrobu…

Jako vlakvedoucí železniční vlečky z Kájova do tehdy významného papírenského gigantu ve Větřní vezl i v dubnu roku 1970 náklad dřeva na výrobu novinového papíru. V polovině cesty náhle s úlekem zjišťuje, že brzdy v soupravě přestaly fungovat. Posádka v panice vyskakuje ze stále se zrychlujícího vlaku, nebezpečně se již přibližujícímu pravotočivé zatáčce navádějící koleje přímo do továrny. Na bleskové řešení situace zůstává Konrád náhle sám. Jako kaskadér přeskakuje odvážně z vagónu na vagón a snaží se zoufale zastavit jednotlivé vozy soupravy ručními brzdami. Chvíli se zdá, že se to podaří. Mírně zvýšený spád před vstupní zatáčkou do papírenského areálu však tvrdě likviduje celou jeho dosavadní obětavou snahu. Rychlost se nedaří zbrzdit natolik, aby lokomotiva v osudné zatáčce nevybočila z kolejí. Škody na vlaku i okolí jsou sice zmírněním rychlosti minimalizovány, avšak to již Konrádovi nepomůže. Jeho tělo je osudnou zatáčkou katapultováno do vzdálenosti několika metrů, kde zůstává ležet bez známek života. Konec. Proč mu ksakru pocit zodpovědnosti nedovolil vyskočit včas z mašiny, jako to udělali jeho spolupracovníci…?

Nejen pro kynologické cvičiště, ale i pro celé město je událost obrovským šokem. V maloměstských poměrech Českého Krumlova není patrně nikdo, kdo by trojnásobného vítěze všestranných mistrovství s jeho německým ovčákem Bojarem z Rožmberských rybníků neznal. Proč vždycky odcházejí ti nejlepší a ještě k tomu tak bezútěšně brzy…?

Osudné setkání

Před jedním říjnovým víkendem jsme se jako obvykle s kamarádem Standou sešli při výcviku. Po zvednutí stop, které jsme si navzájem našlápli, jsme se loučili. „A kdyby něco, vzpomínej na mne v dobrém…“ byla Standova poslední věta, určitě nijak nemyšlená. Odjížděl s poradcem chovu Frantou Uldrichem na výstavu do Lipska ve své úplně nové modré škodovce. Jeli si pro vítězství. Já jsem ten víkend mířil do Prešova na mistrovství Československa boxerů. V pondělí se zase uvidíme a bude toho určitě hodně k vyprávění…

Setkali jsme se však mnohem dříve než jsem předpokládal a ze setkání na mne doslova dýchla hrůza. Vraceli jsme se z Prešova ověnčeni třetím místem a dokola s Honzou probírali, proč jsem nevyhrál. Deset minut před nedělní půlnocí na rovné silnici u dynínského sila jsme jako první přijeli k autu úplně zdemolovanému o strom. Řidič ve stotřicetikilometrové rychlosti usnul – byla to úplně nová modrá škodovka. Standa seděl v autě opřený o volant jako by odpočíval a vypadal naprosto nezraněn. Rvali jsme se s tou plechovkou jako šílení, ale nešla zaboha otevřít…

Vedle Standy měla sedět Frantova manželka, která se snad poprvé v životě vydala se psy na výlet, Franta dosud jezdil všude sám. Chyběla jí část hlavy a náraz kmenu ji vrazil až do míst zadního sedadla. František, chlap jako hora, vypadal po nárazu a vyproštění jako malý školáček. Za vysypaným zadním oknem ležel bez známek života nádherný vítěz Lipska, pýcha Frantova chovu, boxer Just Ulfra…

Dostal jsem se domů asi ve tři ráno, usnout už stejně nešlo. A nešlo to dobře ještě po dlouhou řadu nocí. Trvalo mi neskutečně dlouho, než jsem dokázal usednout potmě za volant, aniž by se mi okamžitě nevybavil pohled na Standu opřeného o volant, jako by odpočíval. Tak mi předčasně odešel ze života můj nejlepší kamarád, vynikající kluk, figurant a výcvikář Standa Borovka, kterého jeho německý ovčák Lars z Frýdecka přežil o dlouhá léta…

Jsem moc rád, že putovní Pětilistou růži tehdy velmi populárního závodu jsem později třikrát vyhrál a tak získal do trvalého vlastnictví. Standa byl totiž řezbář, který ji vyrobil a jako první putovní trofej jihočeským boxerkářům pro konání této všestranné soutěže věnoval. Často mi ještě dnes, po mnoha letech, oči zabloudí na stěnu obýváku, kde ji mám pověšenu, a vždycky si na svého nejlepšího přítele z mládí znovu vzpomenu…

Americké září 2001

Nikomu z žijících nemůže nikdy z mysli vymizet apokalyptický obraz vysílaný opakovaně na všech televizních kanálech světa, kdy konsternované milióny párů očí zděšeně znovu a znovu sledovaly náhodné záběry sebevražedných boeingů bořících se do Dvojčat. Symbol pýchy amerického velkokapitálu v několika minutách pokořen a sesut do neuvěřitelných tun rozdrceného betonu. Trosky naprosto nevídaných rozměrů s tisíci mrtvých nevinných obětí jako strašidelné memento muslimského odporu všemu americkému. Hrdinské příběhy jednotlivých cestujících unesených letadel proměněných na obludné projektily vyhřezávají z trosek jako drahocenné perly na smutečním pomníku lidstva. Zhmotnělá hrůza v pohledech lidí u televizních obrazovek neschopných jakéhokoli komentáře…

Okamžitá pohotovost burcuje i 11. září 2001 kompletní osmnáctičlennou českou pohotovostní jednotku kynologů SAR k připravenosti na zásah. Komunikační i dopravní izolace USA prvních hodin po strašidelné apokalypse ale téměř znemožňuje jakoukoli spolupráci amerických záchranářů se světem. Ministerstvo zahraničí USA odmítá personální pomoc záchranářů především s ohledem na jejich bezpečnost. Americká kynologická škola je na vysoké úrovni a v tak obrovské zemi je jistě dostatek záchranářů se psy ochotných a schopných najít pohřešované osoby na tak relativně malé rozloze. Odmítá skutečně? Ano, ale s výjimkou prestižních českých psovodů, kteří již tolikrát ve světě prokázali svoji spolehlivost a kvality.

Ministr vnitra tentokrát bere zodpovědnost do svých rukou a rychle rozhoduje. Policejní vozidla se řítí k pražskému letišti z několika směrů a přivážejí momentálně nejsilnější sestavu psovodů svazu. Ve spojení s profesionály pražského Hasičského záchranného sboru vytvářejí vysoce akční jednotku schopnou té nejnáročnější prověrky. Kontejnery se vším potřebným materiálem se stěhují na letiště, speciál je připraven…

Vybičované nervy šesti psovodů a dvanácti hasičů jsou čekáním na poslední povel napnuty k prasknutí. Noc pomalu ubíhá, vše je do poslední podrobnosti připraveno a ministerstva jednají. Prosakují útržkovité zprávy o nejednotných názorech na situaci mezi oběma zainteresovanými ministerstvy, vnitra a zahraničí, a kusé zprávy klidu ani koncentraci neprospívají.

Noc strávenou na letišti zvolna prosvětluje kalné ráno a posléze i mlhavé završení nervy drásajícího čekání. Ministr zahraničí nekompromisně ukončuje aktivitu ministra vnitra a vydává rozkaz ke zrušení odletových příprav a k definitivnímu návratu domů. Je to neuvěřitelné, je to smutné, ale je to tak. Psovodi se vracejí pošmourným ránem, sklesle a se ztichlými sirénami, do svých domovů. Český Krumlov, Beroun, Tábor, České Budějovice, Brno a Chomutov vítají zpátky své navrátilce bez odletu. Ameriko, tentokrát si pomoz sama…

První máj 1999

Přímo na rakouských hranicích v  opuštěné Pohorské Vsi se v poslední aprílové noci náhle řítí k zemi bez jakéhokoli působení vnějších vlivů loď neprovozovaného katolického kostelíka. Hroutí se i věžní zvonice, která dosud poskytovala nádherný výhled do okolí. Obrovská hromada suti, kamení a vesměs zpřerážených trámů skrývá ale hádanku, není-li pod troskami tramp, který tam byl vpodvečer viděn. Nádherná okolní krajina odjakživa lákala romantickou mládež k nevázaným toulkám, nedotknuté kouty panenské přírody zde byly odjakživa rájem vnímavých duší. Trampík byl přistižen hlídkou policie při chystání noclehu ve zpustlém kostelním prostoru. Vzhledem k nebezpečí pobytu v objektu s narušenou statikou mu byl záměr rozmluven. Snad… Od té chvíle jej však již nikdo nespatřil.

Necelé dvě hodiny po vyhlášení pohotovosti jihočeské zásahové jednotce je šest jejích členů na místě připraveno k akci. Chybí pouze jeden, který ale na výzvy mobilem neodpovídá. Je to dost neobvyklé, protože Pepa se svým psem patří k nejzodpovědnějším členům brigády a nikdy žádnou akci nevynechal. Záchranáři se tedy dávají do práce bez něho. Největším problémem tohoto zásahu je nejen vysoká vrstva sesutého kamení, ale hlavně početné trámy a zpřerážené střešní latě téměř znemožňující pohyb psů. Slunce pálí a dvojice psů se pravidelně prostřídávají v prohledávání, které jde kupředu tentokrát jen velice zvolna. Akce pokračuje i druhý den a opět bez Pepy. To už je více než podezřelé…

Pak přichází strašlivá zpráva: Redaktor Pepa Broum, který se vrací navečer domů, do sídliště, při snaze vykázat nezvané návštěvníky paneláku z domu a při následné potyčce s nimi padá ze schodů a je nalezen v bezvědomí ležící pod schodištěm. Je odvezen do nemocnice, kde zůstává ležet v bezvědomí ještě dlouhé týdny. Protože po rozvodu bydlí sám, jsou jeho psi z prázdného bytu odvezeni městskou policií do místního útulku. Oba jeho psi, Andulka i Duxy, jsou cvičeni pro záchranářské účely a oba jsou velmi nadějní. Protože jeho bývalá žena o ně nejeví pražádný zájem, vyzvedáváme je okamžitě z útulku s tím, že budou po dobu Pepovy nemoci umístěni u členů brigády. Lucka si ochotně bere k sobě mladičkou fenku Andulku a Duxy se stěhuje ke mně, kde může dělat společnost mé fence Francii. Ta ho přijímá nadšeně a zcela bez problémů.

Po čtyřech měsících pobytu a intenzivních tréninků se však Pepova zdravotní situace nijak podstatně nelepší. To už ale přichází srpen a mohutné zemětřesení devastuje severozápad Turecka…

Člověk míní…

Z pozice výcvikáře svazu a vedoucího pohotovostní jednotky sestavuji zásahové družstvo a náhle přede mnou vyvstává dilema. Mám do Turecka vyjet zcela logicky s vlastní fenou Francií nebo poslechnout okamžitý nápad a vzít s sebou Pepova Duxe, který s ní podává zcela srovnatelné výkony. Pepa se již probral z mnohatýdenního komatu a informace o Duxyho využití by snad mohla mít na jeho uzdravování příznivý vliv. Tento názor odborníka psychologa bleskově ukončuje mé rozhodování – vstříc turecké apokalypse odlétá namísto Francie se mnou Duxy.

Člověk míní a Ten Nejvyšší nahoře až příliš často mění. Během následujících čtyř měsíců vyjíždíme společně s Duxym na vyčerpávající zahraniční mise třikrát. Pravidelné návštěvy mezi výjezdy u Pepova lůžka v táborské nemocnici však nenesou očekávané ovoce. Zdá se, že prožitky ze setkání Pepy s Duxym zůstávají jednostranné, Pepovo bezvědomí bylo patrně již až příliš dlouhé. Beznaděj z návštěv vrcholí v blátivém předjaří, kdy 14. dubna 2000 náš skvělý kamarád mgr. Pepa Broum po téměř ročním utrpení umírá. Pro jeho osud je asi příznačné, že ačkoliv byl vzdělaným, pracovitým člověkem a výborným kamarádem, rozloučení s ním na rozptylové loučce táborského krematoria se zúčastnila nepatrná hrstka kamarádů – záchranářů.

Následné symbolické rozloučení celé Jihočeské brigády s ním se konalo na výcvikové základně Spáleniště, bylo dojemné a vpravdě důstojné. Proběhlo u sochy Krále Šumíka, který je imaginárním ochráncem Spáleniště, a zelená i bílá světélka od každého člena brigády se stala trvalým symbolem přátelství a nehynoucích vzpomínek.

Budeme ho navždy vidět ve vzpomínce, jak při budování této základny s neodmyslitelnou dýkou za pasem cosi věčně opravuje a kutí. Jeho památce je navždy věnována čestná cena Dýka Pepy Brouma, kterou každoročně při výroční schůzi obdrží od vedoucího brigády člen s nejobětavějším přístupem ke kolektivu v uplynulém roce.

Stresy na běžícím pásu

Z prověrkových psychotestů víme, že nemůže být každý použit pro praktické nasazení bez vysoké míry rizika. Nižší individuální rezistence vůči působení stresorů a zevních nox v lékařské mluvě přináší při nasazení riziko akutní stresové reakce, posttraumatického syndromu a syndromu vyhoření. Každý záchranář žije prakticky v sérii permanentních stresů, které začínají minimálně vyhlášením pohotovosti a končí v tom lepším případě horkou sprchou po návratu domů.

Mám stále v živé paměti a budu si asi vždycky vyčítat, že jsem kdysi vyslal do zásahu děvče bez tohoto vyšetření. Následkem mimořádně silných vlivů provázejících tento zásah byla na čas a málem i navždy z našeho kolektivu vyřazena. Policie se totiž v tomto případě rozhodla spolupracovat i s dvojicí senzibilů a pravděpodobně neměla štěstí při jejich výběru. Hysterický přístup těchto dam s pokusy o přímé zásahy do práce uvedeného děvčete se psem přivodily nejen zbytečné zvyšování nákladů a ztráty času při prohledávání míst, které senzibilky označovaly, ale především měly dlouhodobé nepříznivé důsledky. Ony dámy se totiž při nepotvrzení jejich odhadů psem uchýlily k slovním útokům na psovodku, ke zpochybňování kvalit jejího psa a dokonce k výhrůžkám z okultní oblasti. Neomaleným tvrzením o pomstě duchů údajně zavražděných osob vnesly do citlivé dívčí duše při jejím prvním praktickém zásahu takový rozkol a zmatek, že chtěla se záchranářskou kynologií definitivně skončit. Až opakované nasazení dalších zkušených zvířat pomohlo vyvrátit scestná tvrzení hysterických senzibilek a vrátit jí do duše klid.

Nikdy od té doby bych si nedovolil vyslat do mezní psychické zátěže praktických případů začátečníka bez přímé spolupráce a ochrany zkušeného vedoucího zásahu. Jsem šťasten, že dnes je zmiňované děvče bez následků již dávno zpátky v pohotovostní jednotce.

Prolog ve stínu půlměsíce

Pár minut po třetí hodině ranní se několika tvrdými otřesy v rozmezí několika sekund zastavila většina budíků a hodin odměřujících horký srpnový čas tureckého severozápadu. Přestaly tikat hodiny, praskly televizní obrazovky, přestaly vysílat noční proudy radiopřijímačů. Čas a jeho odměřování dostaly rázem jiné dimenze.

Těžko se ve vypjatých situacích a šumu informací rozlišují fámy a fantazie od pravd. Při pohledu na rázně přecházející příslušníky turecké armády se samopaly na hrudi v pohotovostní poloze není ale těžké uvěřit místní novinové zprávě, že v Izmitu hlídkující voják bez váhání okamžitě zastřelil na místě přistiženého muže, který mrtvé ženě před uložením do rakve uřízl prst, aby získal drahocenný zlatý prsten…

Mezní situace nelze patrně řešit jinak, jedině rozhodným a tvrdým jednáním lze zabránit rabování a lidskému hyenismu. Kdosi v této souvislosti připomíná záběry ze zpravodajství České televize v období záplav na Moravě, kdy rabující skupina romských mladíků neváhala televiznímu kameramanovi dokonce cynicky zamávat. Tak si byla pravděpodobně jista svou beztrestností…

Většině slušných lidí jsou absolutně k nepochopení lidské stvůry, které při nalezení havarovaného auta odmontují v první řadě kola, aniž by věnovali pozornost lidem umírajícím v převráceném voze. Nebo příšery s lidskou tváří, které dokáží osobě nakládané v bezvědomí do sanitky bleskově strhnout náušnice nebo zlatý řetízek z krku. Jaký trest je odpovídající pro tyto bytosti nezasluhující si rozhodně přídomek lidské…?

Severozápadní pobřežní část země postižená zemětřesením evidentně patřila k ekonomicky nejsilnější oblasti Turecka. Potvrzoval to i vkusný nábytek a elegantní zařízení většiny zničených bytů a domů. Ani zpětně si nedovedu představit nikoho ze stovek zasahujících záchranářů, že by dokázali vztáhnout ruku na jakýkoli cizí majetek, přestože se nejrůznější předměty povalovaly prakticky na každém kroku.

Přesto si každá výprava pravděpodobně odvezla nějaký předmět připomínající jim neopakovatelné zážitky ze strašlivé katastrofy. Červená turecká vlajka s bílou hvězdou a půlměsícem, kdysi výpravný korán s dvěma vyšívanými citáty, dvě poničené dětské hračky a hlavně zprohýbané plechové číslo 228A, popisné číslo domu, z jehož sutin se podařilo našim psům vyrvat dvě osoby smrti – to jsou suvenýry, které v klubovně na lipenském Spáleništi budou dlouho připomínat události, nesmazatelně vryté do duší účastníků…

Lidské nitro

Psycho člověka dozrává a formuje se údajně po celý život. Již před mnoha lety jsem si uvědomil nedostižnou nádheru brzkého rána, svěžího vzduchu a prvních slunečních paprsků prorážejících mlhou, předznamenávající nádherný den. Dík za každé nové ráno již velmi dávno dominuje v mých pocitech bez ohledu na právě probíhající roční období, z nichž každé má svá specifická kouzla. Je mi doslova líto lidí, vstávajících tak pozdě, že jim tento pocit zůstává nepoznán. Psí smečka prohánějící se mizející ranní mlhou s nefalšovaným nadšením ze života a každým svým pohybem vybuchující nadšením z vlastní existence a kypícího zdraví je snad nejúčinnějším lékem pro první příznaky opotřebování organismu a rozbolavěnou lidskou duši. Vlévá do ní mír a pokoru se všemi průvodními jevy poznávání vlastní nicotnosti ve vesmíru a uvědomění si krátkosti našeho vymezeného pobytu na této překrásné zemi. Jsme zde skutečně jen na návštěvě…

Máme opět pohotovost. Řada členů našeho svazu se o ní možná ani nedozví, ale zásahové družstvo s vybičovanými nervy je připraveno k okamžitému výjezdu. Již potřetí během několika měsíců padají zdi v historií nabitých řeckých Aténách, minulý týden stihlo opakovaně neštěstí šviháckou Francii, rozsáhlé záplavy vraždí obyvatele nejchudších afrických území, k životu se probouzejí dávno vyhaslé italské či filipínské sopky. Nejkrásnější pobřeží pozemského ráje jsou s neúprosnou pravidelností ničena hurikány, tajfuny či nezadržitelnými smrtonosnými tsunami.

Svět je malý a není už dávno důležité, v jaké vzdálenosti od nás se neštěstí přihodilo. Mnohem důležitější je fakt, že lidé neumějí jenom lhát, krást, zabíjet a olupovat, ale že se vždycky najde i dost těch, kteří chtějí a umějí pomáhat, podat v neštěstí pomocnou a přátelskou ruku. Život a zdraví zůstávají absolutně nejcennějšími devízami a nic nepřispěje k uvědomění si tohoto faktu více, než přímý kontakt s neštěstím, který otřese každou vnímavou duší.

Days after

Srpnové zemětřesení v Turecku roku 1999 bylo svým rozsahem nevídané. Oběti na životech a materiálu byly tak nestvůrně rozsáhlé, že ani s odstupem nedokázali odborníci určit způsoby nejúčinnější likvidace škod. Kdo potom dokáže vyčíslit škody na psychice postižených lidí, pozůstalých, vojáků či záchranářů. Taxikáři, kteří přežili šílené vteřiny zemětřesení v Gölcüku, protože právě seděli za volanty svých vozů a měli hrůzu hroutícího se města jako na dlani, skončili údajně všichni v ústavech…

Od podobných hrůz v Arménii uplynula již řada let. Tehdy byla naše pomoc odmítnuta s poukazem na uspořádání sbírky šatstva. Účast na turecké apokalypse byla tedy pro nás první se všemi průvodními jevy prvního kontaktu s takovým rozsahem. Jaké následky zanechaly tyto strašlivé zážitky v myslích lidí-záchranářů, z nichž někteří možná do té doby ani neviděli zblízka jedinou mrtvolu.

Na jihočeském Spáleništi, základně záchranného výcviku, probíhalo v době působení českých kynologů v Turecku soustředění jihočeské brigády. Všichni její členové napjatě sledovali aktuální události v denním zpravodajství, drželi palce svým kolegům a těšili se na jejich návrat. Moc se na ně těšili. V duchu skvělého kolektivu jim připravili i náležité uvítání: recesní slavobrána z ozdobených popelnic a špalír s polibky děvčat měly zlehčit napjatou situaci a uvolnit dusnou atmosféru. Ale všechno nejde vždycky tak, jak by si člověk přál…

Na jih Čech se z Turecka vraceli tři. Přestože cítili bytostnou touhu po napuštěné vaně, vlastní posteli, náruči domova a přátelském objetí, přestože se nesmírně těšili na domov, své blízké a kamarády, ani jeden z nich nedokázal dorazit až na základnu ihned po příletu a setřesení novinářů. Chtělo to svůj čas. Museli se alespoň na pár hodin propadnout jen sami do sebe.

Jeden potřeboval mít plné oči dětí – svých vlastních dětí, jak si hrají a jak jsou zdravé a plné života. Druhý potřeboval být sám, v naprostém kontrastním tichu domova, bez sirén a kompresorů, ležet beze spánku na vlastní posteli a dívat se na strop neporušeného domu. A přesto nedokázal zastavit nekontrolovatelný proud nepochopitelných slzí. Třetí musel do tichého ranního města, procházet ulicemi, kde všechny domy stály a byly neporušené, ve všech ještě spaly spousty dětí a nehrozilo jim vůbec, ale vůbec žádné nebezpečí.

Ani jeden z těch tří o tom ještě nedokázal mluvit bez neudržitelných emocí. Tak zvolna musely odeznívat tři mohutné a skutečně nelehké vlny Days After…

Promiňte, nemohu

Více než hodinová tiskovka na ruzyňském letišti uspořádaná Adrou bezprostředně po výstupu z letadla vracejícího se z Turecka byla údajně novináři hodnocena i s odstupem času jako jedna z nejemotivnějších tiskovek, které dosud absolvovali. Otázky pršely jak na koordinátora pořádající humanitární organizace ADRA Otu Jiránka, tak především na vedoucího zásahového družstva Jardu Sedláka, ale i na všechny psovody.

„Promiňte, ale já dneska ještě o tom nemohu hovořit,“ pronesl tiše hned v úvodu zlomeným hlasem Zdeněk Žilka a jeho strhaná vousatá tvář byla prvním šokem přítomných novinářů. Neoholené tváře ostatních kynologů s dosud nepřítomnýma očima odrážely vesměs stejné pocity. Jen naprosto vyčerpané psy ležící bezvládně na podlaze nedokázaly rušit ani neustávající blesky fotoaparátů…

Poškrábané duše

Prožili jsme patrně až příliš mnoho situací, které zanechávají trvalé šrámy na duši. Psí existence v převážné většině případů působí jako hojivý balzám, bez kterého by se celá řada zážitků zvládala jen velmi těžko. Stačí přimknutí psího těla ve vzácných chvilkách odpočinku a člověk jako by přebíral životadárnou energii koexistence.

„Bylo to tam asi hodně těžké,“ položila procítěnou otázku turecká dáma ve věku mé matky v letadle při zpáteční cestě z tragického Gölcüku. Spustila tím naprosto nečekaně nekontrolovatelná stavidla mých psychických reakcí. Kolegové zhroucení v křeslech boeingu tvrdým spánkem z naprostého vyčerpání nic nevnímají. A právě ta podobnost s mou matkou v souzvuku s právě končícím napětím a stresem byla tím posledním impulsem definitivně ukončujícím dosud dominující pocit zodpovědnosti. Někdy se člověk nemůže ovládnout i kdyby stokrát chtěl. A pohlazení po tváři od půvabné neznámé dámy zapůsobí i na dávno dospělého chlapa stejně konejšivým účinkem jako dotek ničím nenahraditelného hojivého psího jazýčku.

Do roka a do dne

O rok později jsme na oficiální pozvání tchaiwanského ministerstva zahraničí odlétali s mým synem Danielem provést základní školení záchranářů v hlavním městě Tai-pei. V místní skvělé záchranářské organizaci zakládali kynologický oddíl a byli nesmírně lačni všech informací o výcviku záchranných psů.

Jejich vděk se odrážel v úctě k české kynologii a v celkové snaze ukázat ze svého ostrova co nejvíce. Došlo i na nejrůznější překvapení. Kdo by například čekal na nejrůznějších veřejných prostranstvích umístěné misky plné žrádla, z nichž nerušeně hodují psí pariové? Stejně nečekané bylo i zjištění, že přímo v suterénním prostoru pod dálnicí, kde v luxusním sídle taipeiských záchranářů probíhalo naše školení, drží nepřetržité služby pro nehody na dálnici podle rozpisu všichni členové organizace. Takže zasahující záchranáři jsou všichni amatéři, ale samozřejmě s dosaženou potřebnou kvalifikací. Ani se nám nechtělo věřit, že krasavice sedící v plavkách za výkladem obchodu má za cíl přitáhnout pozornost k nabízenému zboží, ale v žádném případě nenabízí své tělo? Prostě, jiný kraj, jiný mrav.

Pobyt na Tchaiwanu a celé školení končily nejen  bombastickými oslavami prvního výročí zemětřesení, ale hlavně pyšnou ukázkou naprosté likvidace škod způsobených tímto ničivým živlem. Bylo to neuvěřitelné, po dvanácti měsících od působení zemětřesení nebylo po škodách ani vidu.

Při vzpomínce na srovnatelnou tragedii v Turecku, kde bezradnost v likvidačních pracích vrcholila v návrzích na ponechání stavu zničených měst jako národní památky se zdála tchaiwanská realita téměř neskutečná. Všechna čest pracovitému a inteligentnímu národu ostrovního státu…

Jediný šok Francie

Něhou a nevídanou příchylností se moje fenka Francie absolutně vymykala všem štěněčím normám, které jsem do té doby zažíval. Od svého narození mi svým neuvěřitelně jemným nosem připomínala svou prababičku Extru, se kterou jsem na poli pachových prací docílil největší výcvikové úspěchy. Naše hrátky v pracovně již od nejútlejšího mládí řešící dost náročné vyhledávací a rozlišovací úkoly udivovaly všechny mé přátele. Byla to právě ona, která mi bezezbytku pomáhala řešit všechny otazníky při výcviku v oblasti hledání mrtvých osob. Ve své lásce, oddanosti a pracovním nasazení byla naprosto nedostižná. Společně strávený týden vodních prací v Jaderském moři byl fantastický a zůstal pro mne nezapomenutelným zážitkem. Potom však jako by se ke mně na chvíli Osud otočil zády…

Končil nádherný víkend na Šumavě, loučili se a rozjížděli kamarádi z celé Evropy po závěru akce, při jejímž hodnocení nešetřili superlativy. Byli jsme šťastni, že se nám Intercup Humanity tak vydařil. Jako vždy mezi posledními balím i já a odnáším věci do auta, stojícího na konci parkující řady. Je teplo a oba psi, Duxy i Francie, leží zatím do odjezdu uvázáni ve stínu keře. Mám naloženo, jdu se ještě rozloučit s několika zbývajícími přáteli. Po pouhých snad patnácti minutách se vracím a přimrazujícím šokem nejsem schopen pohybu: Francie leží na boku a vůbec nereaguje na Duxyho doteky jazykem. Oživovací pokusy nevedou k výsledku a jakkoli to zní neuvěřitelně, je mrtvá. Má něžná fenečka je mrtvá. Chňapla vosu, která jí žahla do hrtanu a rychlým otokem se zadusila. Jenom na pouhých pár chvil jsem nebyl tam, kde mě potřebovala a psí hvězda Sirius se zatměla. Už nikdy nepohlédnu do jejích láskyplných očí, už nikdy mě nepotěší třeba nádherně vypracovanou stopou. Jak zoufale nevratné jsou některé okamžiky…

Epilog

Indický Gujarat, přízračná krajina zcela zdevastovaná zemětřesením, krátká chvíle vzácného odpočinku. S Duxyho hlavou v klíně vyčerpaně hledím na apokalyptické panorama cizí exotické krajiny zvolna přecházející do nočního klidu. Žvýkání provizorně ustájených buvolů a velbloudů monotónními zvuky intenzívně útočí na zjitřené mozkové receptory. V syndromu vrcholící únavy mi z mlhy zvolna vyvstává v mysli neradostný obraz se stále ostřejšími konturami: kamaráde Duxy, asi už tentokrát spolu pracujeme naposledy. Prožili jsme toho opravdu hodně, dal jsem ti kdysi přednost i před vlastní fenkou Francií a od té doby jsme táhli světem stále spolu. Domnívali jsme se, že tvá účast na zahraničních misích i tvému původnímu majiteli Pepovi psychicky pomůže k uzdravení. Bohužel všechno dopadlo jinak…

Moje nynější pochmurná vize není rozhodně první svého druhu… Vnímám všemi póry těla, že je stejně reálná, jako byly ty předchozí. V bezesné noci kdysi před lety, když jsme ráno měli nastupovat na velký záchranářský debut naší brigády, mi ze stejné mlhy postupně vystoupily obrysy Jardova boxera Brixe, jak na vysokém skalním ostrohu volá na svého psovoda, že skalní štěrbina pod ním ukrývá dlouho hledanou postavu pohřešovaného Rakušana. O pár hodin později proběhla tato situace přesně stejně, téměř jako podle filmového scénáře. S potůčky mrazivého potu na zádech jsem zkrátka nechápal, jak je to možné. Pak jsem tuto děsivou a pro mne dodnes nepochopitelnou nápovědu odkudsi shora zažil ještě dvakrát, vždy se stejně reálným výsledkem.

A dnešní indická fata morgana krajiny zoufale čekající na příchod spásného monsunu mi náhle přináší stejně naléhavý vzkaz budoucnosti, že tato záchranářská mise je v nikdy nekončící sérii zkázy naším posledním společným trailem. Mockrát díky za tvou spolupráci, brácho Duxy, byl jsi mým skutečným partnerem par excellence…

You may also like...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *