13. S placatkou sametovou

Boxer je dílem umělce, malíře a sochaře Alfréda Justitze, a jako takový je samozřejmě velmi výrazný. Skutečná umělecká díla se však málokdy líbí většinovému davu.

Boxer – má láska

Boxer je dílem umělce, malíře Alfréda Justitze, a jako takový je velmi výrazný. Skutečná umělecká díla se však málokdy líbí většinovému davu. Také boxer vždy nacházel své přívržence a obdivovatele především u lidí s určitou dávkou uměleckého cítění.

Plemeno chytré, veselé, zvědavé, šaškující, kdykoliv ochotné k nejnemožnějším taškařicím, s fantastickou mimikou, nevídanými grimasami, ochotné z lásky udělat cokoliv, z donucení však nic, odolné vůči fyzickému strádání a bolesti, avšak velmi citlivé na přátelský kontakt, komunikaci a nikdy nezapomínající na způsobenou křivdu…

Plemeno bojovné, hravé až do konce svého věku, bez nejmenších známek mrzoutského stáří, bezmezně milující děti a činnost, ale velmi těžce snášející nezájem a ubíjející nudu. Jedno z mála vyvolených plemen s tak obrovským potenciálem působnosti a tak širokými možnostmi výcviku ve všech směrech, které si lidstvo dosud dokázalo vymyslet.

Povaha boxera je velmi lehce čitelná, naprosto srozumitelná, dokonale prostá falše a záludnosti, otevřená a absolutně bezelstná. Co však snáší boxer nejhůř, je nespravedlnost a křivda, které již v principu zakládají nedůvěru a v samé podstatě narušují vzájemné vztahy. A kontakt a vztah mezi psovodem a psem je tím absolutně nejdůležitějším prvkem, skutečným základním stavebním kamenem jakéhokoli směru budoucího výcviku.

Boxer se rozhodně dá cvičit, je nutno jej cvičit a cvičí se velmi dobře. Musí však svému pánu bezmezně důvěřovat a mít absolutní víru v jeho podporu a spravedlnost. Potom doslova pracuje s láskou a je pro svěřený úkol ochoten udělat skutečně cokoli. Pravda, někdy se jej pokouší splnit trochu po svém… Vždycky ale zůstává dominantní jeho snaha zavděčit se vůdci smečky, neboť jej bezmezně miluje. Je vůbec možné v takovém případě mít mu to za zlé…?

Výcvik musí být zábavou

Hravost, kdykoliv velmi lehce vyvolatelná, je jednou z nejdominantnějších vlastností boxera. Patří k jeho nejvýraznějším vlastnostem a není možno si ji neuvědomit. Je však nutno ji podchytit, správně nasměrovat a cílevědomě využívat jako vůbec nejrychlejší a nejschůdnější, samozřejmě tudíž i nejpříjemnější, cestu k výcviku. V kombinaci se zvědavostí, která je boxerům právě tak vlastní, je dán přímo ideální předpoklad pro výcvik ve vyhledávání čehokoli v  nejrůznějších podmínkách a terénech. Právě proto nacházíme řadu velmi úspěšně pracujících boxerů ve světových týmech všech záchranářských specializací. Od terénního vyhledávání v lesích, hledání zasypaných osob v sutinách pobořených domů, v lavinových polích, až po pátrání ve vodě a na dnech vodních nádrží. Posledně jmenované odvětví patří u nás k časově nejmladším, svými výsledky se však již dnes řadí mezi nejvýznamnější.

Dosud nejúspěšnějším zásahem při pátrání ve vodě se stal patrně výkon jihočeské boxerské dvojice Asska a Áji, kteří brilantním způsobem označili utonulého chlapce v téměř pětimetrové hloubce uprostřed obrovitého rybníka Dvořiště.  Přestože byli nasazeni až čtvrtý den po utonutí v  krajně nepříznivých povětrnostních podmínkách, bylo místo nálezu lokalizováno s přesností několika centimetrů. Kdo zažil práci potápěčů při zásazích tohoto druhu a viděl zblízka neskutečnou dřinu jejich mravenčí práce, ten si dokáže představit jejich vděčnost psům, kteří tak významně zkracují dobu jejich nasazení. A může být výmluvnější důkaz o schopnostech plemene k pachovým pracím?

V řadách evropských záchranářů je velmi slušné procento boxerů a čeští boxeři vedení v pracovních liniích nezůstávají pozadu, ba právě naopak. Jsou dávno pryč doby, kdy veřejnost věřila fámám a mylným informacím o neschopnosti boxerů ke stopování pro údajně menší plochu sliznice zkráceného čenichu. Vyvraceli je již před lety manželé Menzelovi v Německu a v současnosti nadále úspěšně vyvracejí řady našich současných výcvikářů. Stejně tak patří nenávratně minulosti doby, kdy boxeři dostávali při zákusech do čelistí křeče a nebyli hodnou chvíli po zákusu schopni reagovat na povel a pustit rukáv ze sevření. Cílevědomou plemenitbou došlo k odstranění těchto nepraktických jevů bez újmy na bojovnosti, razanci a chuti do zákroků. Čestně vedený sportovní boj je pro boxera velmi atraktivní záležitostí, vrcholným zážitkem a jednou z nejzajímavějších forem činnosti.

Ochránce krbu

Vrozená schopnost ochrany rodiny – vlastní smečky je obecně známá. Bezpočet příkladů  hovoří o situacích, v nichž boxer s nasazením vlastního života zasahoval a bez váhání jej za svého pána i pokládal. Mnoho dalších příběhů hovoří o neuvěřitelné chytrosti a instinktech psů řešících ty nejsložitější životní situace s obdivuhodnou jasnozřivostí a předvídavostí. Šestý smysl ve službách člověka – to je patrně nejpřesnější charakteristika oddaného příslušníka plemene bezmezně milujícího svého vůdce smečky.

Existuje i řada historek o boxerech, kteří při vniknutí zloděje do bytu projevovali obrovskou radost z jeho přítomnosti. Mohli si uvrtět ocásek nadšením po celou dobu prohledávání bytu a shromažďování lupu. Radost z nich však rázem vyprchala při pokusu zloděje o odchod z domu. Temné vrčení a zježená srst nenechali pachatele trestného činu ani na okamžik na pochybách o změněných úmyslech psa, hlídajícího svěřený majetek tak zvláštním způsobem. Ano, i takový bývá boxer…

Historicky známý dojemný příběh vypráví o boxerovi, který několik let zářil na cvičištích při soutěžích v obraně. Do té doby, než došlo ke skutečnému boji na život a na smrt, když chránil svěřené děcko před ozbrojeným násilníkem. Nekompromisním zákrokem proti útočníkovi skončila rázem i Argusova sportovní kariéra. Náhlé a nečekané seznámení s praxí a tvrdou realitou boje o život vymazalo definitivně z jeho života radost a potěšení ze sportovního výkonu. Už nikdy se od té doby nedokázal „jako“ rozzlobit a zakousnout se do figurantova ochranného rukávu. Jako kdyby rázem nuceně dospěl a pozbyl schopnosti hrát si…

Ze země původu

Rok 1896, který přinesl především založení německého Boxerklubu, je podle dostupných údajů významný i tím, že na tehdejší výstavě byla poprvé předvedena padesátka boxerů poměrně vyrovnaného typu. V roce 1904 byla vydána první německá plemenná kniha. Boxeři byli tehdy většinou bílí a skvrnití, nižší velikosti, ale již s hlavami dávajícími pevný chovatelský směr. V původních materiálech jsou uváděni čtyři jedinci, dva psi (žíhaný Wotan a světlounký Flock) a dvě feny (rudozlatá Mirzl a skvrnitá Meta), jako základní chovatelský materiál v Německu. Ostatní z té doby jsou údajně nevýznamní. Převážně bílá fena Meta v.d. Passage se tak nesporně stala pramátí všech našich boxerů.

Na prahu 20. století se začali v Praze ojediněle objevovat boxeři dovážení z Německa. Asi v roce 1902 byla importována jedna z prvních fen Schlossfee v. Graudenz. Jejich tehdejší vzhled příliš důvěry nevzbuzoval, takže nebylo divu, že veřejnost se k nim stavěla dost odmítavě, koneckonců dnes na tom američtí pitbulové nejsou o nic lépe. Tehdy těžká kulatá hlava s výrazným předkusem, nízká zavalitá postava a podmračený výraz nedávaly boxerům ve společnosti rozhodně zelenou. Zbarveni byli převážně v kombinacích bílé a světle žluté, což bylo výrazným dědictvím po bílé Metě a jejím otci, anglickém buldokovi Tomu Tennissiens. Srdce kynologů si museli získat svojí povahou, byli rozenými obránci, hlídači a společníky při všech sportech s nevídaným smyslem pro humor.

Za oponou minulého století

Počty boxerů v tehdejším Československu přibývaly dost pozvolna. Až na podzim roku 1926 se v pražské Alhambře sešli nadšení milovníci tohoto plemene a v čele s Václavem Waltrem založili první Klub chovatelů boxerů. Byla rovněž zavedena první Kniha původů, do níž se zapisovaly všechny dosažené odchovy, a byla uspořádána i první výstava boxerů, na níž bylo předvedeno a posouzeno osm zvířat. Začal vycházet i první měsíčník Boxer.

Chov boxerů u nás vzal ihned od svého založení Československý klub chovatelů boxerů pevně do rukou. Tištěná Kniha původů vyšla pro veřejnost s uzávěrkou k 31. prosinci 1935 a správce chovu MVDr. Jan Popelka v její předmluvě slibuje, že: „V dalších svazcích budou již záznamy uvedeny i s výsledky zkoušek dospělosti, které nyní po zřízení vlastního cvičiště budou pravidelně konány, neboť duševní vlastnosti jsou nejcennější a nejdůležitější složkou praktické upotřebitelnosti psa.“

Pod číslem PKB 1 je v Knize původů boxerů uváděn importovaný zlatý pes Alfon von Saalegau, který ve spojení s fenou Bingo PKB 10 dal 14. dubna 1927 vrhem A vznik chovné stanici „de la Palette“. Přestože je v seznamu chovných stanic v knize uváděno 43 jmen, je tato stanice malíře Alfreda Justitze považována za nejvýznamnější v udávání směru chovatelských cílů a v celkovém rozvoji chovu boxerů u nás.

Rok 1927 přinesl s příchodem ak. malíře Alfreda Justitze do funkce řízení českého chovu výrazný posun klubového kynologického života. Jeho umělecké cítění v kombinaci s vysokými odbornými znalostmi byly obrovským přínosem pro vytváření základních linií dnešních boxerů. Justitzem vymodelovaný chovatelský cíl vzhledu boxera má mnoho co říci i dnešním chovatelům tohoto plemene. Rčení, že boxer je umělecké dílo, má kořeny právě u Alfreda Justitze, který cíleně vedl chov k realizaci svých uměleckých představ.

Samozřejmě ve své činnosti nebyl zdaleka osamocen. Zlatá éra tehdejšího boxerklubu svedla dohromady celou řadu osobností. Ve vedení pracovali například spisovatelé Eduard Bass a František Langer, ak. malíř Eduard Filla (chov. stanice Zlatoroh), prof. teol. P. Alois Tomášek (chov. st. Podskalí) nebo jeden z nejznámějších pražských kynologů Alexander Bürger.

V roce 1930 daroval chovatelský klub Státnímu ústavu pro chov a výcvik služebních psů četnictva v Pyšelích tři štěňata boxerů z chovné stanice Růže Pavla Plachého. Všechna se v policejních službách velmi dobře osvědčila, mnohokrát pak při praktických dopadeních stíhaných osob zazářila především fena Anka z Růže.

V té době rovněž získal klub do vlastnictví pozemek v pražském Edenu, kde zřídil i své cvičiště. Správcem a výcvikářem byl zvolen neúnavný propagátor plemene, četník František Loukota (ch. st. Bohemians), který se velmi zasloužil o rozšíření boxerů v řadách policejních psovodů. Po jeho smrti uspořádal Výcvikový klub na Pankráci na jeho počest memoriál posuzovaný legendou československé kynologie plk. Oldřichem Pinkasem. Za početné účasti služebních psů zvítězila boxerka Puci of Bear Stone Castle, pravnučka světoznámého plemeníka Lustiga v. Dom. Ze stejné chovné stanice pocházel i další významný importovaný plemeník Türk v. Dom pozdějšího Justitzova nástupce ve funkci MVDr. Jana Popelky (ch. st. Rokoska), který řídil chov boxerů dalších 20 let. Türk se dožil záviděníhodného věku 17 let a jeho jméno bylo vždy vizitkou kvality a ozdobou každého rodokmenu.

I když je samozřejmě každý nějakým způsobem nahraditelný, přesto se významná kapitola boxerklubu uzavírá právě smrtí Mistra Alfreda Justitze, který zemřel po těžké nemoci 9. února 1934. Je pochován na malém hřbitůvku na Vysočině a dodnes občasné květy v místě jeho posledního odpočinku připomínají zásluhy o chov nádherného plemene boxerů. Vzhledem k jeho židovskému původu panovala za okupace, ale i dlouhá léta po ní, výrazná snaha o potlačení jeho zásluh a nejvýraznějšího přínosu pro chov boxerů v Československu.

Každoroční Justitzův memoriál pořádaný v Praze jako vrcholná soutěž plemene udržuje živou památku obětavého člověka. Věřím, že každý člen současného Boxerklubu ČR dobře ví, ve jménu koho se tato soutěž odehrává…

Neubližujeme svým psům?

Výchozím bodem výcviku je každopádně povaha psa, z části vrozená a z části formovaná a utvářená podmínkami, ve kterých dotyčné štěně vyrůstá. Pravděpodobně budou ve stejné situaci různé reakce zvířat, z nichž jedno je ustájeno v kotci na zahradě a druhé pokojně chrupe po boku svého pána v teploučké posteli po dnech strávených v obýváku v oblacích cigaretového dýmu. Že přeháním?

Ale vůbec ne, až děsivé je procento těch, kteří mají svého psa jako hračku, jako polidštěného trpaslíka, jemuž vnucují názor, že pro něho je dobré to, co oni míní a rozhodnou. Chápu, že každý nemůže a ani nechce mít psa v kotci, dokonce jsem přesvědčen o tom, že je celá řada majitelů, kteří při držení psa v bytě mu dokáží vytvořit životní podmínky v mnoha ohledech ještě lepší než v kotci. Celá řada lidí ale především nechápe kotec jako klidovou zónu nerušeného psího soukromí, považují jej mylně spíše za jakési místo pro „odvržení“ psa, aby nepřekážel. To však samozřejmě není pravda, kotec má být jakousi obdobou „dětského pokoje“, kde pes odpočívá a není nikým rušen a usměrňován.

Všechno je ale především odvislé od myšlení majitelů, dokáží-li při soužití psa a člověka dodržet základní pravidla. Má-li být pes držen v bytě, nemusí snad ještě spát pouhých šest hodin jako jeho majitel, dýchat cigaretový smrad, dělat šaška návštěvám a nemít ani nejmenší kousek vlastního soukromí, kde by měl skutečný klid. V takových podmínkách se pak může i z povahově velmi kvalitního štěňátka brzy vytvořit neurotik nečekaně chňapající kolem sebe a často schopný kousnout i dítě, což správně socializovaný jedinec respektující mláďata nikdy neudělá. Nebo naopak z něj tlak dlouhodobých podmínek vytvoří flegmatika, schopného apaticky snášet už cokoliv.

Pochopitelně dobře cvičitelný není ani jeden ani druhý. A výcvik by měl být cílem, ke kterému směřujeme od chvíle, kdy jsme si štěně přinesli domů. Vždyť boxer je příslušníkem elitní skupiny pracovních plemen a jako takový je naléhavě nutné, aby se svými schopnostmi, temperamentem a tělesnou hmotností byl usměrněn výcvikem. Nestane-li se tak, dochází velmi snadno k situacím, že se pes pro majitele stává obtížným břemenem. Alespoň některé ze zkoušek prvních stupňů by se měly stát pro každého majitele psa naprostou samozřejmostí.

Obtížnost vyšších stupňů zkoušek předurčuje již větší nároky na prostředí, spolupráci a především pak na schopnosti psa. Rovněž klade zvýšené nároky na zkušenosti psovoda. Jisté však bezesporu je, že povahu zvířat je třeba v chovu stavět jako požadavek číslo jedna – každý nový majitel se rozhodně spíše vyrovná s drobným exteriérovým nedostatkem svého psího partnera než s faktem, že se musí při každé procházce stát osobním ochráncem svého roztřeseného psa.

Škola hrou zákonem

Boxer je zvíře velmi veselé a hravé, a to až do pozdního věku, prakticky do konce svého života. Na rozdíl např. od německého ovčáka však dospívá mnohem později. Je to plemenný rys, který profesionálním psovodům zpravidla příliš nevyhovuje: potřebují rychle vyspělé zvíře, brzké výsledky, nemají čas na příliš dlouhé období her. Amatérští psovodi však mají času dost a záleží tedy jenom na nich, jak z tak výrazného plemenného znaku dokáží vytvořit přednost. Právě této nikdy nekončící hravosti lze totiž velmi dobře využít k základům všech cviků, od stop přes cviky poslušnosti až po vyhledávání osob v nejrůznějších prostředích.

Snad i proto mívají dobré výsledky při výcviku boxerů i velmi mladí psovodi. Dokáží se totiž se svým psím kamarádem dokonaleji sblížit a lehce projevují nefalšovanou spontánní radost i z malých dílčích výsledků. Takto uvolněný projev už není před očima veřejnosti na cvičáku zcela jednoduchý pro důstojného náměstka ředitele či primářku chirurgie. Jsou zvyklí na zcela jiné formy chování a přizpůsobit se úrovni rozdováděného ročního štěněte jim činí určité obtíže. Tam by měl ale pomoci především dobrý kolektiv, který je pro kvalitní výcvik na každém cvičišti nezbytnou podmínkou. Zde není před kým se ostýchat, všichni jsme psovodi. Téměř desítka zkušebních řádů platných v současné době na území ČR dává nevídaně širokou možnost výběru výcvikového uplatnění každému z nás. Zapomeňme tedy alespoň ve vymezeném čase na starosti, osobní důstojnost a tituly a věnujme se plně a bezezbytku jen svým pejskům. Rozhodně si to zaslouží…

Proč zrovna boxera?

Nikdy bych si nedovolil tvrdit, že některé plemeno, tedy i boxer, je pro něco nejvhodnější. Vždycky je volba závislá na konkrétním chovu, konkrétní matce a otci, konkrétní chovné linii. Ale boxer má přece jen řadu vlastností, pro které jsem ho volil. Ze širšího hlediska použitelnosti psa pro cokoli byla má prvotní volba zúžena na privilegovanou skupinu šestice služebních plemen: německý ovčák, boxer, dobrman, knírač, rottweiler, erdel. Dlouholetým využíváním těchto plemen v celé škále výcvikových směrů a soužitím s člověkem je zde geneticky založena celá řada pozitivních faktorů ve spojení s dokonale všestrannou použitelností. Pro podmínky běžného života, cestování, ubytování apod. byla vzata v úvahu i nezanedbatelná „skladnost“ a výběr se podstatně zúžil. Pak už výběr ovlivnila péče o srst a především bezkonkurenční mimika boxera. Komediálnost tohoto plemene a jeho smysl pro humor, bezmezná láska k člověku, celé rodině, a všestrannost jeho použití při všech druzích sportu jako doprovodného psa i využitelnost ve všech druzích výcviku, kde nad bohapustým drilem vládne inteligence a hravost, už jen upřesnily rozhodnutí.

Není to dnes ale jiné plemeno?

Boxer není na celém světě samozřejmě jednolitým typem. Již v minulém režimu uzavřeném za železnou oponou jsme užasle hleděli na katalogy boxerů ze zámoří a měli jsme dojem, že zde na výstavách vítězí zvířata u nás naprosto nevyhovujícího vzhledu. Svět se mění a lidé a zvířata s ním. Dnes již nezíráme užasle do katalogů z nedostupných zemí, ale aktivně se zúčastňujeme veškerého světového dění. Pokrok je samozřejmě vítán…

Je však každá změna, každý předpis a každý zákon přínosem? Ptá se vždycky zákonodárce těch nejzasvěcenějších odborníků na jejich názor? Jsou všechny předpisy pro ty, kterých se nejvíce týkají, skutečným prospěchem? Jak moc prospívá zákaz kupírování uší plemenům, kterých se to dotýká? Jak dotyčným plemenům prospěje zákaz výcviku obrany?

Nechci se zákony polemizovat, jsou stanoveny a je nutno je respektovat. Avšak…

Když byl na pořadu dne zákaz dostihů pro koně, zcela evidentně se vynořil problém jejich zániku, koně by byli náhle nadbyteční. Čili medvědí služba těm, které chceme „chránit“. A to nemluvíme o tom, že bychom je chránili před tím, k čemu jsou předurčeni, co jim bytostně koluje v žilách. Zažili jsme již mnoho diskusí s tzv. „ochránci“, pro něž je tyranií již samotná existence vodítka, které psa omezuje v pohybu, každý povel, který mu přikazuje něco, co by pes asi sám od sebe neudělal. Vrcholem tyranie je pak samotný výcvik, který nutí psa pracovat, a to dokonce i na slunci, v dešti, či v jiných nepříznivých podmínkách. S těmito názory je škoda ztráty každé minuty našeho života, je příliš krátký na rozhovory s hlupci.

Boxer se vzpřímeným uchem byl ztělesněným symbolem ostražitosti. Ucho klopené dolů přináší výraz dobráctví. To není samozřejmě žádný argument, pouze konstatování. Tento fakt však v důsledku přináší skutečnost, že není každý člověk schopen tyto změny tolerovat a dlouholetí majitelé plemen s donedávna kupírovanýma ušima náhle sahají po jiném plemeni. Změněný vzhled považují za tak podstatný, že jej nedokáží akceptovat. I kdyby si nakrásně dokázali zvyknout na svěšené ucho, rozhodně už nejsou schopni vstřebat dlouhý nekupírovaný ocas, často stočený až na záda. Opakuji znovu, že nebrojím proti těmto faktům, jenom plně chápu pocity lidi, kteří nové předpisy nepřijmou. „Jejich“ plemeno vypadalo přece skutečně jinak.

Kdyby v době utváření plemene boxer panoval zákaz kupírování, trvalo by jeho ztvárňování asi mnohem déle, byla by k chovu použita plemena se vzpřímeným uchem. Svěšené ucho pro standard bylo nepřijatelné, o ocasu již vůbec nemluvě. Můžeme zcela pominout i fakt zmnožení ušních zánětů či vrozené deformace ocásků, ale musíme připustit, že se vzhledově skutečně jedná o zcela jiné plemeno, které si znovu pracně nachází své obdivovatele. Nelze tak rozhodně mít za zlé těm, kteří po mnoha letech s boxery sahají po úplně jiném plemeni. Bohužel takto odcházející odborníci v důsledku chybějí, a to velmi, velmi citelně…

Pryč s kousáním do lidí?

Společnost se mění, mění se i její náhled na určité problematiky. Enormně narůstají počty psů v městských aglomeracích, úměrně s tím rostou i konflikty a problémy související s jejich držením. Určitě je nutné, aby společnost stanovila nová, patrně i přísnější pravidla. Ovšem je zákaz výcviku obrany pro amatéry tím správným opatřením? Obrana v pojetí sportovních zkušebních řádů světa není ničím jiným, než hrou o kořist. Hrou skvělou a fantasticky upouštějící přetlak aktivity, kterou temperamentní jedinci doslova a do písmene potřebují velmi nutně. Vím, že je to možné kompenzovat i jinak, psi se mohou dokonale vybít i v agility, záchranářském výcviku, v tancích se psem i v řadě mnoha dalších aktivit. To však nemění podstatu problému, že výcvik obrany nikomu rozhodně neubližuje, naopak v důsledku lidem i psům pomáhá. Výcvik psa k obraně ve znění všech evropských zkušebních řádů nikdy nebyl a není výcvikem psa k agresivitě. Naopak vede k ovladatelnosti psího jedince i v euforií vypjatých situacích.

Zlí lidé se zlými psy budou asi vždycky, nezodpovědní rovněž. Stejně jako asi vždycky budou zloději, násilníci a vrazi. Jejich existenci nelze dokonale eliminovat, ale společnost se musí před nimi účinně chránit. Totéž je nutno před zlými lidmi se zlými psy. Každý odborník však ví, že předpis, zakazující sportovcům sportovní výcvik obrany, tento problém ani v nejmenším neřeší…

Vyznání

Lásku k boxerům, která dominovala celým mým životem, přehlušovala asi jediná, a to láska ke psům všeobecně. Přes tři sta světově registrovaných plemen mi připadalo vesměs nádherných a jen nepatrné procento se mi jevilo málo zajímavé. Nechápal jsem proto nikdy vášnivé hovory obhájců některých plemen silně zavánějící klasickým rasismem. Psům jsem zasvětil celý svůj život, třicet let dovolených věnoval výcvikovým táborům, neskutečné hodiny nejrůznějším funkcím a schůzím, ale hlavně každou chvíli, kterou zaměstnání dovolilo, jsem trávil osobními kontakty se psy, a to zdaleka nejen výcvikovými. Při poznávání jejich bezelstných duší a povah mi s nimi bylo vždycky nádherně. Jejich přítomnost byla balzámem i v těch nejtěžších životních chvílích, pomohli mi překonat nejen osamělost rozvodu, ale i smrt mého otce a prvního syna.

To dobře věděli všichni mí přátelé, kteří mě poznali více než běžné okolí. Samozřejmě to věděla i má druhá partnerka a nejvíc si to uvědomila v kritických chvílích, když se rozhodla k rozchodu. Od lásky k nenávisti je skutečně jen nepatrný krůček a některé ženy dokáží dělat zoufalé činy. V rodině se silnými citovými vazbami lze uvnitř diskreditovat velmi těžko, mnohem účinnější se jevila diskreditace v očích veřejnosti právě na poli kynologie. Inscenace prostředí s tajemným ovzduším týrání ubohého zvířete se stala na pozadí rozvodového řízení dílem okamžiku. Svět je ve své podstatě absurdní: vždyť i lidské přednosti lze při vhodném zkreslení prezentovat jako nejhrubší nedostatky. O tom už ostatně celebrity z celého světa z kontaktů s bulvárem dávno vědí své.

Podrobnosti jsou zcela zbytečné, dnes vím, že jsem udělal hroznou chybu, když jsem Duxyho v nejobtížnějších okamžicích našeho společného života svěřil do péče postarším manželům trávícím léto na zahradě v Soběslavi a zimu v Praze. Před krátkým časem přišli o svou slepou boxerku a péče o nemocné zvíře se jim stala životním posláním. Duxyho pohybové problémy vyvolané celoživotní těžkou spondylozou a znásobené věkem jim nedělaly problém. Jeho dočasné umístění u nich se zdálo být ideálním řešením, avšak stalo se naopak osudným.

Poštvané fanatičky hrající si na spasitelky světa zvířat se rozhodly, že jej lstí ukradnou a zchladí tak žáhu jakési nesmyslné pomstychtivosti. Postarší důvěřivé manžele dokázaly snadno obalamutit vymyšlenou návštěvou veterináře a po třech měsících Duxyho pobytu v Praze, právě když jsme začali jednat o jeho navrácení ke mně, jej doslova z gauče obýváku ukradly. Co tím docílily?

Především chtěly ranit. Ve sprostých útocích a pomluvách dominovala snaha o pošpinění pověsti, takže následovala všemožná vyšetřování, ve svém výsledku samozřejmě se zcela negativními výsledky. Proč ta urputná snaha o diskreditaci celé řady lidí, kteří plní dobrovolné funkce a obětavě se věnují kynologii jenom proto, že milují své psy, mi zůstalo dodnes záhadou. Zbyla jen pachuť z odporných lidských vlastností, kruté poznání skutečně zlých lidí, intrik a nenávisti. Samozřejmě leckde zůstaly i zcela nerozptýlené potemnělé obláčky pochyb.

Kromě zbytků hnusu z některých lidských vlastností zůstává pro mne jako trvalé memento lidské zloby, že Duxy, ten brácha pes, se kterým jsem toho tolik prožil, nemohl být nakonec pohřben tak, jak by si bezesporu zasloužil, na místě nejčestnějším. Jako jediný z mých psích partnerů není pochován tak, aby bylo kam položit květinu. Sbohem, brácho, a odpusť, že jsem tě nedokázal ochránit před lidskou nenávistí…

You may also like...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *