2. Ve všestranné škole života

Majestátní zlatý boxer měl svou hřmotnou kulturistickou postavu hustě pokrytou šrámy a jizvami. Jeho životní zkušenosti rozhodně nezahrnovaly poznatky ze „školy hrou“…

Igor z Jihočeských nížin

Majestátní zlatý boxer měl svou hřmotnou kulturistickou postavu hustě pokrytou šrámy a jizvami. „Moje rodina brečí, když ho cvičím,“ kasal se uniformovaný muž s velice snědou pokožkou. Na psa skutečně nebylo možno položit dlaň, aby nezakryla dvě až tři stopy po násilí. Měl však jiného majitele, dobráka od kosti, který byl přesvědčen, že dělá nejlépe, když Igorek papá z talíře u stolu, hajá v peřinách a chce-li na procházku, jsou mu otevřena vrátka, aby se někde proběhl.

Tak prožil Igor mládí, dospěl v sebevědomého krále spádové obce a problémy na sebe nenechaly samozřejmě dlouho čekat. I odpolední siestu už začal řešit po svém: skočil na gauč za odpočívajícího pánečka, hřbet opřel o zeď, vytrčil nohy a podřimující Kráťa sebou žuchnul na zem. Při chabém pokusu o smetení Igorka z gauče se ozvalo temné zavrčení a smířlivé gesto poraženého pánečka znamenalo definitivní vyvlastnění slastně teploučkého a měkoučkého lůžka.

Na zemi se Kráťovi ale také dlouho nelíbilo a tak se rozhodl nechat Igora vycvičit. V nabídce se tak objevil onen velmi snědý výcvikář. Výsledek byl nasnadě: Igor jako rozený vůdce smečky se rozhodně nehodlal nechat zlomit násilím. Jizev přibývalo a v temně blýskajících očích se střádaly účty: však my se jednou setkáme bez náhubku. Ani tato situace na sebe nenechala dlouho čekat.

Dospělého Igora bylo totiž nutno předvést na bonitaci, aby při svých exteriérových kvalitách mohl také zasáhnout do chovu. Což o to, chlapík to byl k pohledání. Kamenem úrazu se však stala kontrola úplnosti chrupu. Igor fungoval jako skrytá sopka, choval se klidně do prvního náznaku násilí. Okamžitý výbuch pak znamenal roztrženou ruku psovoda, prokousnutý loket rozhodčího, rozmetaný předváděcí kruh a psa s planoucíma očima šelmy ležícího pod převráceným stolem a varujícího před jakýmkoli dalším kontaktem.

„Okamžitě to ukončím,“ sípal nenávistně snědý psovod a zdravou rukou uvolňoval z pouzdra pistoli. „Počkejte chvilku,“ požádal jsem jej o strpení a usedl v distanční vzdálenosti před rozzuřeným psem na bobek. Několik minut hovoření na psa konejšivým tónem vykonalo své, zelené světlo v očích se zvolna vytrácelo. „Přiveď toho pejska, Danečku,“ požádal jsem svého tříletého synka tiše. „Igorku, pojď,“ pronesla ratolest s dětskou rozhodností, sáhla bez obav po obojku a už spolu cupitali k autu. Byl jsem odjakživa skálopevně přesvědčen, že boxer z českého chovu v zásadě dítěti, které respektuje jako nerozumné mládě, nikdy neublíží, ale tady by se ve mně stejně nikdo krve nedořezal…

Prožili jsme s Igorem dva velice poučné a zajímavé měsíce. Byly o to napínavější, že každodenní pohyb venku bylo nutno provozovat tak, aby můj vlastní pes Luis neměl pocit, že je náhle druhý. Při přivolání se řítili oba, aby každý z nich byl u mne dříve. Odměna – pochvala musela zákonitě přijít oběma současně a spravedlivým dílem.

Po dvou nesmírně zajímavých a napínavých měsících si jej odvedl můj kamarád Láďa, zoufalý z nenadálého úmrtí své fenky. Možná, že jsem neměl tehdy jeho prosbám vyhovět, Igor byl příliš výrazná osobnost a jeho životní zkušenosti byly až příliš pestré.

U svého původního majitele Kráti, bydlícího v malé obci u nádraží, nastupoval sám do vlaku kdy se mu zachtělo, navštívil krajské město, prošel se ulicemi a po několika hodinách se sám zase vlakem vrátil. Vzhledem k jeho složitým vztahům k majiteli a posléze i ke snědému výcvikáři byly pokusy o jeho výcvik velice chabé, omezovaly se pouze na neúspěšnou bitevní snahu o získání nadvlády. Nikdy ani nebyl cvičen například k obraně.

Po dvou týdnech aklimatizace u nás doma jsme se rozhodli jej s disciplinou obrany seznámit. Hned při prvním předvedení rukávu mu bojovně zaplály oči a provedl zákus s takovou razancí, že by málem figurantovi utrhl ruku. Byl obranářem par excellence…

O dva roky později zemřel kulí přivolaného myslivce, když za nepřítomnosti svého pána hájil objekt před početnou skupinou lidí. Igor z Jihočeských nížin byl opravdový Pan Pes a bude mi už asi nadosmrti strašně líto, že jsem pro něho tenkrát nemohl udělat víc – písnička Psů král je věnována především jeho památce.

Psí hotel

Někdy je problém, vzít psa na dovolenou s sebou. Jsou země, kam vůbec není radno psa brát a jiné, kde to téměř znemožňují veterinární předpisy. Půlroční skandinávská karanténa znemožnila i mému pracovnímu kolegovi Petrovi vzít svého jinak nerozlučného druha s sebou na týdenní cestu a tak se rozhodl požádat mne, abych se mu po tu dobu o psa postaral. Dobrman Paco byl domácí mazlík s milým projevem a se všemi průvodními jevy miláčka rodiny. Několik kilogramů nadváhy mu pranic neubíralo na vitalitě, ale byl jsem upozorněn, že spí s paničkou v posteli, miluje telecí párky a hlavně každý čtvrtek dostává tři kremrole. Požadavky pro týdenní pobyt celkem splnitelné, co by nakonec člověk pro kolegu neudělal.

Dobroš Paco byl jako týdenní prominent uveden do bytu, přestože naši psi obývali kotce. Ti zůstali doma i když jsme se vydali na první seznamovací procházku. Několik zkušebních povelů dostatečně osvětlilo, že pes je naprosto nedotčen výcvikem, ale na slibně se rozvíjejícím vztahu to nic neměnilo. Sem tam podaný pamlsek dost spolehlivě zajišťoval, že v klidném prostředí rozlehlých luk mohl pes skotačit s dětmi bez problému na volno. Čas k návratu z procházky se zvolna nachýlil, přinesl však bohužel i vteřinu, v níž jsem měl zjistit, co se skrývá pod značkou Made in dobrman. Ze vzdáleného, dokonce velmi vzdáleného lesa se ozvalo trochu podivné zakrákání. Pravda, nedokázal bych ho spolehlivě identifikovat, ale čím zaujalo skotačícího dobrmaního mladíka, do smrti už nezjistím. Zkameněl téměř ve výskoku, elegantním přemetem se přenesl synkovi přes hlavu a v praxi předvedl, že je skutečně hoden svého jména. Paco zmizel v dáli přes zoufalé hvizdy a volání celé rodiny. Když se po třech hodinách setmělo a pes stále nikde, byl jsem zoufalý. Do hluboké noci brázdil náš trabant široké a nejširší okolí, avšak marně. Neobjevil se ani druhý, ba ani třetí den. Nešťastná rodina se pomalu smiřovala s myšlenkou, že železné úspory padnou na úhradu importovaného zvířete, ale jak situaci vysvětlím kolegovi, který byl přesvědčen, že psa nechává v těch nejsprávnějších rukou, jsem doopravdy nevěděl.

Nadešel čtvrtek, pro Paca to měl být Svátek Kremrolí a pro nás den Posledního Opatrování. Kdoví, kde asi chudák bídně zahynul kulí nějakého ochránce myslivosti, dumali jsme s oběma syny, když jsme snad potisící procházeli hektary lesa, v nichž dobrman zmizel. Jako výsměch přírody se náhle ozvalo zase to zvláštní zakrákorání, které před týdnem Paca tak rozrušilo. Zastavili jsme se v tichém naslouchání. Pacóóó, snad pomiliónté už automaticky zavolal starší syn.

Div jsme neupadli do mdlob – z křoví se s neuvěřitelným rachotem vyřítil rozesmátý dobrman a nadšeně nás zdravil, jako by odběhl před pěti minutami. Bylo to neskutečné. Ten nádherný blb si snad doopravdy přišel pro své tři čtvrteční kremrole. Běželi jsme pro ně, šťastni, že smrtelný průšvih je zažehnán. Údiv dnešního dne ale nebral konce, Paco je dokonale ignoroval.

Sotva jsme doma dokončili jeho hygienu, vyčesání a srst dostala zpátky kavalírský lesk, již zvonil u dveří kolega Petr. Stín rozmrzelosti mu sice lehce přelétl po tváři, když zjistil, že nadšení z jejich setkání je víceméně jednostranné, ale znalecky ohodnotil, že pes ačkoliv trochu zhubnul, náramně mu to prospělo v eleganci. Přijal se zájmem i informaci o ukončené zálibě v kremrolích, jenom odpověď na otázku, kdeže Paco vlastně spal, když jsme mu určitě odepřeli postel, jsme jaksi co nejrychleji taktně zamluvili…

Zapomenutý poctivec

Nervozita zkoušek či závodů vyvolaná trémou je na všech aktivních cvičištích všeobecně známá a mnohými lidmi dokonce vyhledávána a s uspokojením vstřebávána. Přináší vzrušení a ve spojení s dobrým výsledkem pak končívá orgasmem nadšení a nejrozmanitějšími výbuchy štěstí.

K tomu všemu je však v kynologii potřeba řada dobrých pomocníků, kteří ochotně pomohou tam, kde je to potřeba. Nejkvalifikovanější pomoc vyžadujeme nejen v kladení stop a při práci v obraně, ale i v nejrozmanitějších oblastech vyhledávání osob. V létě tato činnost je přece jen poněkud snazší než ukrývání v imitaci lavin či v korunách stromů zmítaných ledovými vichry. Ale i v létě mohou nastat dost nepříjemné situace.

Také jednoho sobotního odpoledne končily zkoušky a jejich poslední účastník se z prohledání terénu nevracel příliš radostně. Našel pouze dva ze tří ukrytých pomocníků, a to mu k celkovému úspěchu samozřejmě nestačilo. Slunce se již silně nachýlilo k obzoru a ve vzduchu se chvělo dešťové dusno, komáři v kompaktních houfech se činili jako šílení.

Vypisování dokumentace o složených zkouškách bylo skončeno a psovodi se řadili k závěrečnému nástupu. Rozhodčí celkově zkoušky nehodnotil špatně, výsledky až na posledního smolaře byly velmi slušné. Vyslovil poděkování i vedoucímu zkoušek za dobrou organizaci a poté se s díky obrátil i na figuranty, kteří si dnes v rozmočeném blátivém terénu s kopřivami a především vzhledem k zběsilému řádění komárů užili své. Ale kde je vlastně třetí figurant?

Probůh, vždyť on přece nebyl posledním startujícím psem nalezen a teď tam chudák ještě někde bez hodinek další téměř dvě hodiny navíc trčí v terénu. Pokud ho ovšem nepříčetní komáři nesežrali už doslova zaživa…

No, přece jen ho díky jeho dvaadevadesáti kulturistickým kilogramům tvrdě vypracovaného svalstva úplně nesežrali. Poctivě přiznal, že se mu to tam v lese už zdálo přece jen trochu dlouhé, nechtěl však sám od sebe z úkrytu vylézt, aby některému startujícímu kamarádovi případně nezkazil výkon. Tričko s krátkým rukávem proklel hned na začátku, komáry v úkrytu hubil z počátku s gustem po desítkách. Mrtvolky přestal počítat, když se jejich vraždy přehouply přes pět set. Takový byl tehdy maximální obětavec Milan…

Dobrman is crazzy

Ne že bych měl něco proti dobrmanům, to rozhodně ne, mohu říci, že právě naopak. Uvažoval jsem svého času o štěněti dobrmana velmi vážně, vždyť elegancí a krásou těla se výstavnímu dobrmanovi hned tak každé plemeno nevyrovná. Že jsou ale dobrmani rození „svérázové“, o tom není pochyb a jejich majitelé by na toto téma mohli vyprávět dlouhé hodiny. Určitě by se při tomto vyprávění nikdo nenudil.

Sám jsem zažil s nimi řadu historek, které jsou natolik neuvěřitelné, že psovodi jiných plemen kroutí nedůvěřivě hlavami a považují je za klasickou kynologickou latinu. Ale není tomu tak. Poznal jsem například výborně vycvičeného dobrmana, jehož psovod s ním dosáhl řady vynikajících výsledků, zejména pak v obraně. Přestože dobrmani jako příslušníci skupiny pracovních plemen, čili určité výkonnostní elity, jsou schopni jakéhokoli druhu výcviku, nabyl jsem zkušenosti, že obrana je pro ně jedna z absolutně nejzajímavějších disciplín, ve které jsou schopni dosahovat skutečně pozoruhodných výkonů.

Stejně na tom byl i zmíněný pes mého známého. Bodové hodnoty v disciplíně obrany jej od mládí předurčovaly ke slibné kariéře v této specializaci a jeho psovod jej k ní také cíleně připravoval. Ve třech letech byl Argo kompletně připraven k vrcholnému výcviku a jeho strmá závodní kariéra mohla bez rozpaků započít. Hned první nominační závod pro mistrovství republiky všestranných svými výsledky soupeřům mírně zatajil dech: stopa 98, poslušnost 96 a obrana plných 100 bodů byly více než slibné. A při dalších startech se nijak pronikavě neměnily, Argova výkonnost se zdála být skvěle stabilizována. Každý kynolog ale moc dobře ví, že pracujeme vždy se živými zvířaty, že psi rozhodně nejsou stroje. A toto  byl navíc dobrman.

Nastal den D, finále mistrovství, kdy se mělo dlouhodobé úsilí završit a zúročit. Startovní los nebyl nepříznivý a ani začátek nevěstil žádnou pohromu. Přes rozechvění, trému a obrovskou nervozitu psovoda byly výsledky na stopě i v poslušnosti výtečné. Schylovalo se tedy už pouze k obraně, k jeho parádní disciplíně, z níž žádný zasvěcenec u něho neměl ani nejmenší obavy. Také revír a celá tzv. technická část obrany proběhly bez ztráty jediného bodu. Jezdecký stadión v centru republiky tedy se zatajeným dechem čekal na poslední cvik – kontrolní výkon, který byl bezesporu již tři čtvrtě roku Argovým parádním kouskem, při němž zadržený pachatel jen s vypětím všech sil jeho útok ustál.

Na dostihové dráze ve vzdálenosti předepsaných 200 metrů se objevil figurant, zahrozil a dal se v intencích zkušebního řádu na útěk. Věděl, že rozhodčí mu v předepsaný okamžik včas zavelí, aby se obrátil k protiútoku. Dobrman Argo pištící vzrušením se na psovodův povel vyřítil vpřed ke splnění posledního cviku mistrovství. Diváci s napětím sledují běh na hranici rychlostního rekordu v očekávání brilantního náskoku na figuranta. Několik sekund fantastického běhu a náhle zlom – neuvěřitelný a nepochopitelný zlom akce. Argo v polovině vzdálenosti brzdí jako kreslený Pluto v Disneyově grotesce, rozhlíží se a volně odchází pár metrů stranou, aby označkoval opodál stojící nesmírně zajímavý keř. Obecenstvo jen heklo zklamáním, Argo dokončuje vymezení svého teritoria a zoufalý psovod třeští nevěřícně oči na nastalou situaci.

Několik veselých poskoků dostává dobrmana Arga zpátky na osu psovod-figurant, kterou před několika vteřinami tak nepochopitelně opustil. Zamyšleně se rozhlíží, jako by přemýšlel, co že to vlastně před chvílí chtěl. Jako po ráně kladivem se náhle v dobrmaní hlavě rozsvěcuje, Argovo tělo se protáhne do elegantní křivky a dříve než překvapený figurant stihne zaregistrovat, co se vlastně všechno přihodilo, dochází ke střetu. Z pěti metrů nádherná pružina dobrmaního těla vymršťuje 38 kg svalstva a zubů do zákroku, který nemá obdoby…

Bouřlivý potlesk ukončuje cvik, celou disciplínu obrany a vlastně celý start aktéra. Psovod nikdy zcela nepochopil, z jakých pohnutek mu jeho dobrman Argo vytvořil z tohoto mistrovství mnohem nezapomenutelnější zážitek, než kdyby vyhrál. Ani posouzení tohoto výkonu v této situaci rozhodčímu rozhodně nezáviděl. Jakýsi Američan, který za účelem výkupu velmi pozorně sledoval výkony jednotlivých zvířat, vyhodnotil situaci zcela lakonicky: Dobrman is crazzy…

Ten sex je snad všude

Na stopách jistě mnozí kynologové zažili často rozličná překvapení, spíše méně než více příjemná. I my jsme se před určitým časem věnovali stopování výjimečně hodně a zkoušeli jsme, co všechno v nejrůznějších podmínkách naši psi unesou. A šlo nejen o stáří stop, ale i jejich délku, různost terénů nebo nejrozmanitější předměty, od velkých (např. jízdní kolo), až po minimální (hřebík, sponka do vlasů apod.). Všechny tyto předměty tehdy naši psi označovali velmi spolehlivě, převážně zaujetím polohy vleže. Přesto se občas vyskytly při stopování situace, které jim svým řešením na chvíli zamotaly hlavu.  

Co si například počít s mladou nerozvážnou dvojicí, na niž během kilometrové stopy narazí pes v terénu nečekaně po přehoupnutí se přes mezičku mezi dvěma polními kulturami. Samozřejmě, že si právě neprohlíželi společně obrázkovou knihu, ale prožívali intenzívně vrcholnou slast nejužšího porozumění. „Hele, pes,“ pronesla dívka vleže na zádech, překvapeně zírající do horkem uslintané boxeří tlamy vzdálené asi deset centimetrů. „No a?“ odbyl situaci rytmicky oddychující chlapec, mající ve svém zorném poli pouze malou výseč vyprahlého pažitu.

Jakkoli byla situace pro stopujícího psa (a koneckonců samozřejmě i pro mne) silně rušivým vlivem, pachově se zvedanou stopou rozhodně nesouvisela. Z odborně kynologického hlediska tedy nebyl vlastně pražádný důvod, proč se zde zastavovat. Stopa přece vedla ještě mnohem a mnohem dál…

Nikdy neříkej nikdy…

Psal se rok 1970 a právě končil šestitýdenní kurs první pomoci, který pod záštitou Červeného kříže museli členové formující se jihočeské záchranné brigády kynologů povinně absolvovat. Lektor jej ukončil několika povzbudivými větami o našich znalostech s dovětkem, že je velmi pravděpodobné, že je stejně v životě asi nikdy neupotřebíme. To byla sobota, počátek jednoho dubnového víkendu…

Druhý den víkend pokračoval. V pozdním nedělním odpoledni jsem zaparkoval trabanta na polním výjezdu, vzal stopovací postroj, šňůru a psa a vydal se zvednout tréninkovou stopu, kterou jsem si tam asi před dvěma hodinami našlápl podél silnice vedoucí někam k Lipnu.

Luis se zorientoval v nášlapu, natáhl šňůru a přesvědčivě vyrazil po stopě, několikrát zalomené a něco přes kilometr dlouhé. První úsek kopíroval silnici v dost těsné blízkosti, občasný řev motorů projíždějících aut jsem považoval za vítaný rušivý prostředek. Právě se za mnou ozvalo burácení jawy třistapadesátky, v jejímž sedle se vracel chvátající voják do kasáren. Prosvištěl okolo mne, zvedl jsem oči od stopujícího psa a koutkem zahlédl, jak nezvládnutý motocykl v zatáčce vylétl přes příkop, zmizel v lučním porostu a rázem ztichl. Poklusem jsem se blížil se psem k lomu, za nímž asi pět metrů ve vysoké plevelné metlici zmizel řidič motocyklu.

Ležel naznak prohnutý přes malou vyvýšeninu a tiše sténal. Obě ruce zlomené v nadloktí mu naprosto znemožňovaly povstat nebo se sám alespoň posadit. Kdoví, jak dlouho by tam ukryt zrakům projíždějících automobilů nešťastník ležel, kdyby nás ruka Osudu nevedla tudy po stopě se psem.

Odložení psa uprostřed stopy, donesení lékárničky, přistavení trabanta, znehybnění obou rukou provizorními dlahami z klacků, to vše bylo za použití nejčerstvějších zkušeností z kurzu dílem okamžiku. Za dalších dvacet minut již jsme vjížděli do brány českokrumlovské nemocnice. Když jsem pak skládal stopovací šňůru, maně jsem si vzpomněl i na včerejší instruktorovu závěrečnou větu o pravděpodobnosti toho, že tyto znalosti možná nikdy nebudeme potřebovat…

Apropos: Po přijetí vojáčka do nemocnice jsme se pochopitelně vrátili tu zbývající větší část stopy ještě dodělat, vždyť byla pouze o necelou hodinku starší.

Zmrzlé charaktery

Ten nepříjemný pocit každodenní povinnosti ranního venčení při vylézání z teplého lůžka a vycházení do mrazivého nebo deštivého rána zná důvěrně asi každý pejskař. Ani našim čubám se do mínus dvaceti vražedně násobených ostrým větrem příliš nadšeně nechce. Většinou splní povinnost u prvního povoleného kousku zeleně a hajdy zpátky do teplého pelíšku.

Ani onoho rána to nebylo jiné. Bleskurychlá ranní vycházka podél potoka zarostlého křovinami by byla tentokrát vzhledem k teploměru jistě ještě kratší, nebýt náhlého zkoumavého zavětření proti větru. Jako na povel se obě feny nezadržitelně draly křovím k potočnímu svahu bujně zarostlému maliním. Intenzívní funění v houští, hrabání a šustot igelitu dávaly tušit nález něčeho neobvyklého. Kvílivé poštěknutí vzápětí pak jasně povolávalo člověčí pomoc.

A bylo jí skutečně potřeba, a to hodně rychle. Igelitka odhozená kýmsi do roští u potoka v sobě skrývala nečekaný obsah: dvě drobná tělíčka v ranním mrazu dokonale ztuhlá na kost. Tady již teplé psí jazyky na pomoc nestačily. Okamžitý úprk domů a těsné obalení tělíček vyhřívanou poduškou s jemnou masáží přinesly posléze přece jen ovoce. Jedno z tělíček se škubavě pohnulo a vydral se z něho slabý vzdech. Téměř neslyšitelně slaboučký, ale pro několikatýdenní miniaturní čivaví holčičku znamenal zcela jednoznačně návrat do života.

Po několika hodinách již čivavička rozpustile pobíhala po vyhřáté místnosti a spokojeně se tulila ke své boxeří zachránkyni, která se ochotně ujala role adoptivní mámy. Čivaví bráška už bohužel tolik štěstí neměl. Jiskřička jeho života byla zlou lidskou rukou zmrazena natolik, že se jí znovu rozehřát už nepodařilo. Škoda, mezi rozdováděnými boxerkami by se při jejich hrách proháněla nejen nalezená „Naška“, ale i nalezený „Našlík“.

Jak by přece mohla existence dalšího miniaturního psího tvorečka s tak fantastickými projevy oddanosti na každém kroku vůbec někomu vadit…

You may also like...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *