3. Za horizontem exotiky

Mnozí si pravděpodobně ani nepovšimli, s jak hrozivou pravidelností se začala zemětřesení ve druhém pololetí roku 1999 opakovat. Anatolský zlom se aktivizoval…

Strašidelná pravidelnost

Mnozí si pravděpodobně ani nepovšimli, s jak hrozivou pravidelností se začala zemětřesení ve druhém pololetí roku 1999 opakovat. Anatolský zlom vedoucí z Egejského a Marmarského moře do Izmitského zálivu zanechal svým otřesem v noci z pondělí na úterý 17. 8. na dvě stě tisíc Turků bez přístřeší. Otřesy ještě nedozněly a již začaly praskat zdi v historií nabitých řeckých Aténách. Přesně týden nato se znovu zřítily již staticky narušené domy v Turecku při opakovaných záchvěvech a další noc na úterý přinesly další otřesy děs do myslí spících Tchaiwanců. Uplynul opět týden a propuklo zemětřesení s následnými záplavami v Mexiku, ležícímu na stejném obratníku Raka jako Bahamy nebo Tchaiwan.

Otřesený Východ

V noci z pondělí na úterý 21. září 1999 v 01.30 h postihlo zemětřesení čínský ostrov Tchaiwan s epicentrem u hlavního města Puli téměř ve středu ostrova. Síla otřesů 8-8,2 Richterovy stupnice. V průběhu dalších šesti dnů zaznamenali seismologové opakované záchvěvy v počtu dosahujícím téměř šest tisíc. Nejvíce postižené okresy Nanthou county a Tai-chung county naléhavě potřebovaly mezinárodní pomoc.

První myšlenka, která krutě probuzené Tchaiwance napadla, byla, že jsou napadeni sousední lidovou Čínou, která tou dobou v souvislosti s touhou Tchaiwanu po samostatnosti harašila již zbraněmi zcela nepokrytě. Podpora tchaiwanské samostatnosti v postoji České republiky vyslovená ústy prezidenta Václava Havla byla patrně i jedním z důvodů nečekaně širšího povědomí Tchaiwanců o existenci České republiky, její poloze, rozdělení se Slovenskem a mnoha dalších informacích, což jinde ve světě rozhodně nebývá obvyklé.

Jestliže v případě turecké apokalypsy se česká vláda nezachovala rozhodně tak, aby na ni český občan mohl být hrdý a při řeckém neštěstí ve své nerozhodnosti a váhavosti ještě dále pokračovala, v případě zemětřesení na Tchaiwanu bylo všechno již úplně jinak.

Minuty v ceně zlata

Ranní zpravodajství odstartovalo lavinu návazných činností asi tak, jak by v integrovaném systému správně měly probíhat. Telefonická nabídka prezidenta Svazu záchranných brigád kynologů tentokrát bleskově akceptovaná ministerstvem zahraničních věcí, vstřícná organizační iniciativa ministerstva vnitra a v režii hasičského záchranného sboru pak již šlo vše ráz na ráz. Zasedá nejvyšší velení a po zvážení několika možných variant dochází kolem patnácté hodiny k definitivnímu rozhodnutí o vyslání družstva pěti psovodů, o něž bylo naše ministerstvo zahraničních věcí postiženou stranou požádáno, a to leteckou linkou Praha – Frankfurt – Bangkok – Taipei.

Nastávají dramatické okamžiky bleskové dopravy na letiště, kdy policejní vozy svážející účastníky z Českého Krumlova, Českých Budějovic a Písku měří kilometry na sekundy. Tchaiwanská strana se rovněž činí, její zástupce vystavuje čínská víza na počkání, doktor MV dokončuje bleskové očkování v letištní hale, dořešuje se připojištění na cestu a pak už jen kvapný nástup do letadla Lufthansy se psy na palubě.

Pro krátkost termínu odletu jsou narychlo povoláni další dva kynologové z Liberce, kteří drama odjezdu stupňují na maximum. Jejich policejní auto v Praze na Hlávkově mostě proráží pneumatiku a drahocenné minuty zoufale ubíhají. Boeing Lufthansy již před několika minutami obdržel nekompromisní příkaz ke startu, opustil letištní plochu a právě roluje po ranweji, když kapitán letadla dostává do sluchátek zprávu, že liberečtí psovodi právě dorazili do letištní haly. Bez váhání otáčí stroj zpátky na plochu, omlouvá se za zpoždění cestujícím letadla, kteří omluvu přijímají se souhlasným potleskem, a díky kapitánově rozhodnosti odlétá český záchranný tým sice s půlhodinovým zpožděním, ale kompletní.

Dvanáct hodin v Boeingu

Zatímco televizní diváci Primy sledují populární večerní pořad Miláčci, ve kterém se protagonisté pořadu vyznávají ze svých tureckých zkušeností, ti samí psovodi v té době sedí již znovu v letadle s cílem pomoci zemětřesením postiženému Tchaiwanu.

Padesátiminutová pauza určená ve Frankfurtu k přestupu se sice způsobeným zpožděním pronikavě minimalizuje, ale na krátké protažení psů přímo na letištní ploše největšího evropského letiště čas přece jen stačí. Hlavně jde o to, aby před nástupem do zavazadlového prostoru obřího letounu byli na dvanáctihodinový let do thajského Bangkoku psi dostatečně vyvenčeni. Klimatizované prostředí tohoto prostoru poskytuje přepravovaným zvířatům naprosto ideální podmínky.

Svými rozměry úctu vzbuzující Jumbo Jet zakrouží nad nočním Frankfurtem a vyráží proti směru času na tropický východ. Postupně se šplhá až do výšky deseti kilometrů, kde teploměr ukazuje neuvěřitelných mínus 47°C, standardní rychlostí 1050 km v hodině opouští Evropu a přes Turecko, Írán, Pákistán, Indii, Bengálský záliv, Barmu a Thajský záliv míří do exotického Thajska.

Přestup v hlavním thajském městě Bangkoku na letadlo tchaiwanské společnosti Eva Air nás ihned ujišťuje o tom, že se nacházíme ve skutečných tropech. Výstup na letištní plochu z klimatizované haly se totiž rovná plácnutí horkou mokrou utěrkou přes obličej. Hlavně se však ujišťujeme, že naši psi se v nákladovém prostoru Jumba cítí velmi spokojeně, na letištní ploše jsou plni elánu, hýří dobrou náladou a nejeví pražádné známky únavy z dlouhého letu.

Po cenných instrukcích zástupce Českých Aerolinií Vladimíra Mosy, který nás zde očekává společně s obchodním zástupcem ČR Josefem Jirotkou, nás očekává poslední přestup. Naposledy se tchaiwanský Boeing 747 šplhá nad Kambodžu, Laos, Vietnam a Jihočínské moře, aby po levém křídle zanechal ostrov Hainan se soukromými plážemi čínské smetánky, po pravém pak vysněný cíl mnoha turistů Filipíny a po dalších třech hodinách letu klouže na přistávací dráhu hlavního města Taipei na ostrově Tchaiwanu.

Krasavice Formosa

Ve své bouřlivé historii byl nádherný subtropický ostrov, Portugalci od roku 1570 nazývaný Formosa, svědkem mnoha zásadních proměn. V pokusech o jeho podmanění se střídali Portugalci, Holanďané, Britové a Japonci, do dnešních dnů přežívají neshody s kontinentální Čínou o jeho příslušnosti k pevnině. Více než dvacetimiliónový ostrov se stal po útěku generála Čankajška a jeho vlády z pevninské Číny před komunistickým režimem pod záštitou ochranné smlouvy s USA azylovým územím Číňanů nesouhlasících s režimem Mao Ce-tunga.

Ostrovních 36 tisíc čtverečních kilometrů nádherné subtropické přírody s vulkanickými vyvřelinami, sirnými prameny, krokodýlími farmami a horskými čajovými plantážemi je na východě lemováno malebným sopečným pohořím, dosahujícím výšky téměř čtyř tisíc metrů. Ostrov s podnebím rovníkových monzunů a tropických cyklonů je však sužován častými zemětřeseními. Přesto je skvělá ekonomická situace Tchaiwanu k spatření téměř na každém kroku, od udržování historických staveb až po nabité výklady obchodních domů. Rovněž není bez zajímavosti, že návštěvnost České republiky tchaiwanskými turisty rok od roku stoupá.

Anička Ho

Čile pulsující letištní hala nabitá k prasknutí čínskými cestujícími při spatření psů a červenožlutých záchranářských uniforem reaguje skutečně dojemně. Spontánní potlesk několika set párů rukou smíšený s voláním „Thank you, Czecho!“ je uctivým uznáním malé zemičky ze srdce Evropy, která neváhala vyslat své zástupce k pomoci v neštěstí.

Český obchodní zástupce na Tchaiwanu pan Petr Spáčil očekává záchranáře na letišti s velice sympatickou pracovnicí čínského ministerstva zahraničí Aničkou Ho, která díky svým nedávným studiím v Česku dokáže dokonce pohovořit i česky. Angličtina je však pro ni, ostatně jako pro většinu Tchaiwanců, mnohem bližší, takže konverzace se odehrává převážně v tomto jazyce.

Tato půvabná mladá žena se pro nás stala zdrojem veškerých informací po celou dobu pobytu. Její péče o nás byla osobní vlasteneckou splátkou Aničky Ho milovanému Tchaiwanu. Jako pracovnice ministerstva zahraničí byla obrovskou studnicí vědomostí, jediná otázka týkající se exotického Východu nezůstala nezodpovězena. Nikdy nepochopím, jak mohla tato útlá osůbka zvládnout tak fyzicky i psychicky náročné poslání. Nikdy nepřiznala, že je unavena a nikdy jsme ji v případě potřeby nemuseli shánět. Byla vždy u všeho, vše dokázala zajistit, zařídit a domluvit. Stala se pro nás exaktním představitelem inteligentního a kultivovaného tchaiwanského občana.

Před letištěm je už připraven i mikrobus s čínským řidičem, s jehož pomocí se český tým neprodleně přesouvá do 145 km vzdáleného epicentra zemětřesení u městečka Puli v okrese Nanthou County nacházejícím se v samém středu ostrova.

Šokující noční klid

Ústřední krizový štáb v Puli jistě neměl lehký den, přesto je pro nás dost šokující zjištění, že hodinu po půlnoci při našem příjezdu zde všichni spí, nikdo nepracuje a není od koho získat čerstvé informace. Při vědomí toho, že záchranáři první dvě noci po zemětřesení, kdy je největší šance na nalezení zavalených osob, rozhodně nemohou odpočívat, se orientujeme sami. Vyrážíme na vlastní pěst a do rána se řídíme při prohledávání domů pouze kusými informacemi domorodých hlídek, střežících domy před rabováním vyzbrojeni basebalovými holemi. Další den se od zvídavých novinářů dovídáme, že vedení krizového štábu bylo kompletně vyměněno a na organizaci prací záchranných týmů je tento fakt okamžitě poznat.

Následky zemětřesení na Tchaiwanu se výrazně liší od srpnového zemětřesení v Turecku, jinak srovnatelného co do rozlohy i intenzity otřesů. Na každém kroku je zde vidět solidnější technologie a především použitý stavební materiál vyšší kvality. Jestliže v Turecku se dvanáctipatrový věžák při bočním pádu složil do strany na podlaží lisující v prostorech jednotlivých pater vše živé i neživé do pouhých dvaceticentimetrových škvír, tchaiwanské věžáky se nakláněly a padaly často vcelku, jako obrovské kostky. Obyvatelé se sice na šikmých podlahách mezi padajícím nábytkem často notně potloukli, ale každopádně jim zůstala reálná šance přežít. Proto také na Tchaiwanu byly ztráty na životech a koneckonců i na majetku nesrovnatelně nižší.

Sesuvy půdy

Pro české záchranáře absolutně novým, dosud nepoznaným fenoménem byly na Tchaiwanu rozsáhlé sesuvy půdy. Pro představu: fantastické přírodní údolí obklopené ze tří stran horským masívem s rezonující zvukovou kulisou tropické džungle a v nádherném panoramatu hor s náhle chybějícím vrcholem jednoho z horských velikánů, který svým sesuvem zaplnil celé údolí. V důsledku jde o nepředstavitelnou lavinu hlíny a obrovských balvanů v šíři například dvou kilometrů, která pod několikametrovým nánosem v minutě pohřbí nejen mnoho hektarů exotické přírody i s protékající řekou, ale rovněž celé vesnice a mnoho roztroušených domů či farem.

Prohledávání mnoha kilometrů takové laviny působilo nepředstavitelné potíže. Do kypré hlíny se člověk bořil po kolena a škvírami mezi balvany o průměru tří metrů často nebylo možno se vůbec prodrat. V kombinaci s pětatřicetistupňovou sluneční výhní a téměř stoprocentní vlhkostí vzduchu při absolutní absenci jakéhokoli kousku stínu na tak rozsáhlé pláni šlo o pracovní podmínky doslova smrtelné. Jen několik útržků pestrých hadříků a semtam vyčnívající konce trámů dávaly v těchto místech tušit existenci ještě před nedávnem stojících staveb. Paradoxně kouzelný život na této smrtonosné rozloze představovalo několik osamocených motýlů neuvěřitelných rozměrů vznešeně a malebně se vznášejících nad dovršeným dílem zkázy.

Memento Mori

Rozbořené domy, zpřetrhané silnice, spadané mosty, to vše působí vždy obrazem konce světa, nejhrůznější a nepopsatelný dojem však zaručeně v člověku zanechají rozsáhlé sesuvy půdy. Pocit absolutně nejisté země, kdy se sune masa v šíři několika kilometrů a hrne ze svých útrob balvany o velikosti osobních automobilů, rozsáhlé hektary neproniknutelné zeleně mizí jak mávnutím kouzelného proutku a mění se v doslova měsíční krajinu, to ztěžka vykreslí pocity člověka – záchranáře, osamoceně pracujícího uprostřed této neuvěřitelné spouště. Postranní kulisa hřmící a neproniknutelné džungle lemující mrtvě zdevastovaný prostor působí zde v pulsujícím protikladu života až nemorálně.

Za nepatrně vzdálenou hranici smrti a ticha se beztrestně dostávají pouze elegantně plachtící motýli neskutečných barev a rozměrů v děsivých kontrastech krásy a zkázy. Jednotlivé hlasy džungle nelze nijak identifikovat, jsou jednolitým hlasem primitivního pulsu nekonečného života přírody.

Myslím, že dnes si již dovedu docela dobře představit nervové vypětí a pocity amerických vojáků, účastnících se války ve Vietnamu. Pocity velice silně podobné stresům v kulise zkázy, pravděpodobně pak ještě silně násobené každodenními a neočekávanými návštěvami smrti svých spolubojovníků. Žádný z nich se prý odtud nevracel bez psychických následků.

Člověče, poraď

Pes je cvičen k vyhledávání živých osob a protože jsme překročili určitý výcvikový rubikon, je schopen nalézat a rozlišovat nejen živé, ale i mrtvé osoby. Sděluje to doprovodu rychlou a srozumitelnou řečí inteligentního a vycvičeného zvířete naladěného se svým psovodem na stejnou notu vybičovaných nervů. Neskutečné hodiny tréninků s imitací všech možných nástrah, které si vynalézaví imitátoři doma dokázali vymyslet, pak docházejí zúročení a uplatnění. Maně zalétne mysl na spousty kilometrů naježděných ve vlastní režii jenom za rozdílnými pachy prohledávaných prostředí: novostavba, kaolinka, cihelna, asfaltárna, drůbežárna s řadou mrtvých tělíček a stovkami další živé drůbeže, prasečák s mrtvými selátky ponechanými schválně v terénu jako rušivé vlivy při vyhledávání, kaluže krve na jatkách a mezi tím vším umisťované a nalézané živé „oběti“. Posléze v nejvyšší úrovni výcviku pak i vzorky vlasů a chemické tablety jako imitace mrtvých lidí.

Leccos z toho mi prolétlo hlavou, když se můj spolehlivý partner Duxy náhle zastavuje s podivným a pro mne dosud nepoznaným výrazem jakési zvláštní bezradnosti. Máme za sebou cca dvě hodiny úmorné práce prohledávání obrovského sesuvu, kdy pes už spolykal poslední příděl vody a já sám poprvé v životě poznávám naléhavý pocit, že bych se odtud také nemusel vrátit. Vlhkost a vedro jsou šílené, dýchání již připomíná spíše lapání po vzduchu, kamarádi pomoci nemohou, protože jsou o pět kilometrů dál, a pes stojí. Hledej, hledej – tváří se trochu bezradně, jako by nevěděl, co dál. Jeho oči těkají pohledem ze mne na zpřerážený chuchvalec větví a zase zpátky. Jeho chování neodpovídá ani nálezu mrtvého člověka, tím méně pak živého. Potřetí opakuji povel a náhle se mi rozsvěcuje: necelý metr před ním spatřuji v mimikry zpřerážených větví sametový čenich obrovského jelena, jedné z obětí asi stočlenné jelení farmy, která zde prý nenávratně zmizela pod několikametrovým nánosem zeminy.

Duxyho bezradnost je zde tedy na místě a je i přísně logická. Mnoha zvířat nejrůznějších druhů si nikdy ani nevšiml, v jejich nejbližším okolí pečlivě zkoumal a hledal částečky pachu lidí, na něž byl cvičen. Toto však je úplně odlišná situace, kterou musí vyřešit jeho pán. Normálně přece zvířata nehledá, proto jejich nález nemůže označit, zvířecích mrtvol se zde povalují desítky a živých zde pobíhá také mnoho. Ty všechny nebere na vědomí, avšak tento jelen je jiný, svým způsobem patřil k lidem. Teď však potřebuje pomoc, je živý, ale neschopen pohybu, polozasypán a v šoku. Přivolávám nejbližšího Číňana a ukazuji mu jelena. Vidím, jak Duxyho zvláštní výraz mizí a s chutí pokračuje dál. Stejným způsobem, odlišným od všech jeho běžných pracovních zvyklostí, mi během několika dalších desítek metrů ukázal ještě dva stejně postižené jeleny.

Díky, brácho

Euforie záchranáře žene často dál a dál, aniž by při tom dokázal myslet na vlastní bezpečnost. Často se skutečně jednalo o práci na pokraji možností, nezřídka hrozil kolaps nejen pracujícím psům, ale i lidem. Při osamoceném návratu z vrcholu této kamenité laviny jsme měli s Duxym skutečně obrovské štěstí…

Po třech hodinách úmorné práce již skutečně na pokraji vyčerpání nacházíme a označujeme ženě sedící u malého obětního ohníčku, kde může zahájit vyprošťovací práce vedoucí k vyzvednutí těla jejího manžela. Ovocné oběti bohům, které zde zmučená žena uprostřed apokalyptické scény na troskách bývalého obydlí odvádí, byly tedy podle jejího názoru přijaty.

Noční televizní zpravodajství CNN v krizovém centru nám shodou okolností ukázalo vyproštění tohoto muže v emotivních záběrech na nonstop běžícím programu sledovaném především lidmi pohřešujícími své nejbližší. V dalších záběrech se ještě mihne náš následující kvapný sestup zpět pod okraj prohledávaného sesuvu. Byly to již skutečné okamžiky hrůzy, při kterých jsem doslova každou vteřinou ztrácel naději, že se do spásného stínu dokážeme vrátit včas.

Přes půl hodiny Duxyho chroptění a dávení teplé vody přece jen nakonec skončilo a oba jsme pocítili, že jsme z akutního nebezpečí venku. Tady jsem si opakovaně uvědomil i hloubku psího záchranářského srdce, když při překotném sestupu k hranici spásného stínu se Duxy náhle ještě jednou zarazil, vrátil několik metrů zpět, odbočil stranou a označil místo zavalení další mrtvé osoby. Ani pud sebezáchovy nebyl v tomto okamžiku silnější než jeho smysl pro povinnost. Rovněž vyproštění této osoby se nad ránem mihlo šotem CNN a já pocítil ke svému psímu společníkovi další hřejivou vlnu obrovského obdivu. Mám tě moc rád, kamaráde Duxy…

Nadpřirozené znamení?

Velmi depresivně působily obrovské komplexy tchaiwanských činžáků sesednuté o jedno patro níž s dokonale rozdrceným přízemím. Nekonečná řada aut parkujících kolmo k budovám s přední polovinou zasunutou do stínu pod domy byla strašlivou vahou betonových kvádrů slisována skutečně na sílu pouhých dvou až tří centimetrů. Beznadějná prázdnota vysypaných a pustých oken se často násobila do obludných rozměrů i zdánlivými maličkostmi. Rozdrcené dětské postýlky, spousty brutálně zničených hraček, učebnice, to byly symptomy ničící psychologický obranný val záchranářů mnohem účinněji než třeba nalézaná rozsáhlá tratoliště krve po evakuaci osob při ověřovacích dohledávkách.

Sluch není pro záchranáře opomíjeným smyslem. Zvukový signál zachytí spolehlivě i pes, přestože je pro něho sluch ve srovnání s čichem smyslem velice nepodstatným. Dokáže však na rozdíl od člověka daleko dříve a spolehlivěji zdroj zvuku rozlišit a identifikovat směr. Psí pomoc byla vítaná v tomto směru i při příchodu k mohutnému dvacetivchodovému komplexu, ze kterého se soustavně ozýval srdcervoucí zvuk. Zvuk připomínající děsivý nářek, strašidelný již svým monotónním opakováním. Zkoprnělá skupina korejských a našich záchranářů si ulehčeně oddychla až po hodné chvíli při zjištění, že zvuk procházející vrstvou suti vydává dětská hračka kokrhajícího kohoutka. Zdeformované kokrhání připomínalo dětský pláč tak věrohodně, že by se v celé skupině krve nedořezal. V jiném bloku poutal pozornost melodický vchodový zvonek, rovněž patrně zablokovaný ve spouštěcí poloze a v pravidelným intervalech volající zoufalými tóny k pozornosti. Nejde opravdu o nějaké znamení?, dohadovali se silně věřící Korejci a okamžitě volali psovody se psy k prověření.

Na třetí zvukový signál jsem narazil v podzemí dalšího mohutného komplexu, který jsme pročesávali se Zdeňkem a Danem. Při prolézání úzké štěrbiny pod zbořeným schodištěm bylo slyšet jakoby z obrovské dálky slaboučké štěkání. Po delším ohledání jsme mohli identifikovat místo, pod nímž se zasypaný pes nacházel. Venku před budovou se našel i jeho nezraněný majitel, nebylo však v silách místní záchranné jednotky s jejich technikou psa vyprostit.

Podle novinové zprávy byl vyproštěn až o sedm dní později, dávno po našem návratu do Čech. Podle fotografie uveřejněné v novinách bylo jeho shledání s pánem oboustranně velice radostné. K jeho nezraněnému přežití velmi pomohlo jako zázrakem nerozbité akvarium, které po dobu svého uvěznění kompletně celé vypil.

Korea in memoriam

Obrovským strašidlem některých účastníků tchaiwanského nasazení byly neustále se opakující pohyby půdy. Seismologové jich za týden našeho pobytu na ostrově naměřili kolem šesti tisíc, samozřejmě však zdaleka ne všechny byly ke zjištění i lidským organismem. Výraznější pohyby země byly však zaznamenány během našeho působení rovněž několikrát. Poprvé jsme otřesy o síle přes pět stupňů zažili při prohledávání několikapatrového hotelu zafixovaného dočasně v úhlu pětačtyřiceti stupňů. Dalších otřesů přibližně ve stejné intenzitě pak bylo možno zaznamenat celou řadu, zejména pokud člověk právě seděl nebo ležel. V pohybu, třeba při chůzi, již tak znatelné nebyly. Při loučení s tchaiwanskými představiteli v letištní hale v Taipei půl hodiny před nástupem do letadla přišel poslední otřes natolik prudký, že sedící osoby dokázal z křesel svalit na podlahu. Byl ale ojedinělý a podle pozdějších informací patrně ničivou ostrovní sérii uzavíral.

Jeden z nejvýraznějších záchvěvů ostrova jsme zažili poslední den našeho působení, podle záznamů seismografu byl o síle 6,8 Richterovy škály. Zastihl nás uprostřed prohledávání narušených budov, které sice držely pohromadě, ale byly celé nakloněny na bok. Zaplaťbůh se všem českým psovodům povedlo z objektu včas vyběhnout. Záchvěv ale skončil tragicky pro korejské záchranáře, z nichž dva nestačili narušený prohledávaný komplex včas opustit. Chci věřit, že to alespoň nebyli ti, s nimiž jsme si den předtím po skvělé celodenní spolupráci na důkaz osobních sympatií vyměnili stejnokrojové čepice. Právě oni však bohužel v udaných místech zřícení obou staticky narušených budov převážně působili…

Země zvláštních kontrastů

Ostrované na každém kroku neváhali k naší výpravě projevovat vděčnost, úctu a díky. Jejich dojemná reakce při spatření psů a záchranářských uniforem již při našem příletu na letiště v Tai-pei avizovala spontánním potleskem jejich úslužný obdiv a nekončící děkování všem lidem, kteří jim neváhali poskytnout jakoukoli formu pomoci. Nezapomenutelným symbolem česko-tchaiwanských vztahů se pro nás navždy stal asi osmiletý capart kráčející vážně letištní halou přímo k nám a s čistým pohledem dětských očí podávající ruku s otázkou, odkud jsme. Po zjištění, že z ČR, až téměř obřadně nám oznámil, že nám velmi děkuje za naši pomoc Tchaiwanu.

Byli jsme mnohokrát překvapeni znalostmi Taiwanců o poloze České republiky a dalších informacích, které rozhodně o naší zemi ve světě nejsou běžné. Prezident Václav Havel byl pro ně obecně velice známou a váženou osobností za podporu jejich svobody. Asi teprve v cizině, daleko od domova, si člověk může dostatečně uvědomit, jak nejrůznější forma sounáležitosti dokáže potěšit.

Tchaiwanský lid působí na návštěvníka velice příznivě. Převládá dojem vysoce kulturního národa s vrozenou pracovitostí, nevídanou čistotností, slušností a ochotou, zejména k hostům a návštěvníkům. Trochu exoticky může působit jejich životní filozofie a v některých momentech až jakási odevzdanost. Pro nás naprosto šokující zjištění, že v noc našeho příletu jsme zastihli krizový štáb při odpočinku, byť velice krátkodobém, se v řadě dalších souvislostí při našem pobytu už tak nepochopitelné nezdálo. Jiný kraj, jiný mrav, asi platí všude a odlišnosti mentality je třeba plně respektovat.

Obdiv ve srovnání se srpnovým zemětřesením v Turecku vyvolávala i řada dalších skutečností. Dokonale zajištěná hygiena i v těch nejprimitivnějších podmínkách první linie, v krizových štábech a azylových táborech lidí bez přístřeší, bezztrátový přísun potravin a základních potřeb (stanů, svítidel, šatstva, spacích pytlů) ve více než dostačujícím množství a vše přidělováno okamžitě, bez chaosu a s naprostým přehledem. I zde byla znát nejen velmi dobrá ekonomická situace země, ale i skvělé organizační schopnosti zainteresovaných pracovníků.

V retrospektivě prolétne hlavou obraz vstupní haly obecního úřadu v Troubkách při záplavách na Moravě, přeplněné hromadami balíků naprosto chaotické humanitární pomoci, ve kterých se nedokázal orientovat vůbec nikdo. Napevno mi tehdy zakotvil v mysli obraz mladičké dvojice v tričkách a džínech (možná tehdy jejich jediného majetku), držící se za ruce, bosí a naprosto bezradně hledící na obrovské neidentifikovatelné balíky, ve kterých by rádi našli pro sebe nějakou obuv…

Pocit dobré práce

Práce v pobořených domech v postižených městech představovala převážně běžnou záchranářskou rutinu. Ponejvíce se jednalo o prozkoumávání škvír zbývajících z rozdrcených suterénů či prvních pater a vyloučení možnosti, že by zde ještě přežívala živá či nacházela se zavalená mrtvá osoba. Opět nejrychlejší a nejspolehlivější řešení dílčích úkolů přinášela družstva kynologů, následovaná týmy vybavenými echolokátory a endoskopickými sondami. Při střídání spolupracujících týmů na Tchaiwanu pracoval český rescue tým s takto vybavenými Korejci pouze jeden den. Touto technikou bylo potvrzeno i označení psů při nalezení a vyproštění posledního živého šestiletého chlapce.

Ze statistického hlediska byl i výsledek práce záchranářských týmů zdánlivě méně úspěšný než při záchranných pracích v Turecku. Na Tchaiwanu vycházela jedna zachráněná živá osoba na stovku pracujících záchranářů. Sedm set záchranářů z celého světa se rvalo o lidské životy s ničivým živlem především v nejrozsáhlejších stavbách hlavního města, kde působili převážně místní a korejští záchranáři. V úsecích přidělených dalším zahraničním týmům se již živé osoby nenacházely, s výjimkou jediné osoby, nalezené Korejci v prostoru, který švédští a ruští záchranáři označili za prázdný.

Jednou z největších devíz českého týmu opět bylo, že psi v české pohotovostní jednotce mají dostatek zkušeností s vyhledáváním nejen živých, ale i mrtvých osob, takže jsou použitelní i v místech, kde část zahraničních psů být nasazena nemůže, neboť jsou cvičeni pouze pro vyhledávání živých osob.

Na území dvou okresů Taichung a Nanthou bylo během pěti dnů nasazení českým týmem prohledáno 68 pobořených objektů v celkem sedmi lokalitách. Ke skutečně nejtvrdším poznatkům bude navždy patřit sesuv půdy v oblasti Kuoshing, několik kilometrů od narušené hráze jezera Sun Moon Lake hrozící protržením a následnou záplavovou vlnou.

Červeno-modro-bílá hrdost

Práce českého týmu na ostrovním zemětřesení se od tureckého nasazení poměrně dost lišila. Předznamenávaly ji větší přesuny, které by bez klimatizovaného mikrobusu byly pro pracující psy těžko představitelné. Organizace z  hlediska technického zajištění obyvatel bez přístřeší byla s tureckými krizovými štáby rovněž nesrovnatelná. Na Tchaiwanu vše fungovalo v klidu, bez emocí, s dostatkem všech materiálních potřeb a při přísném dodržování veškerých hygienických požadavků.

Každý český občan, ať již působí v zahraničí v jakékoli pozici či funkci a ať chce či nechce, Českou republiku vždy reprezentuje. Někdo pozitivně, někdo negativně, ale každý je reprezentantem země svého původu. Z tohoto úhlu pohledu není vůbec rozhodující, je-li to sportovec, turista, podnikatel nebo záchranář. S dosud nepoznanou hrdostí jsme si při všech zahraničních misích naplno uvědomovali, že i my jsme určitým způsobem vyslanci své země. Každým slovem, každým gestem, každým svým činem…

A bylo pro nás i věcí stavovské cti odvádět všude co nejlepší práci, a tak soustavně posilovat vynikající pověst českých kynologů ve světě. Aby i nadále to „Thank you for your help“ znělo všude vždy stejně upřímně. Asi tak, jako znělo Tchaiwanem v uších českých záchranářů téměř při každém jejich kroku…

You may also like...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *