4. Bez drilu a s romantikou

Začínala se psát novodobá historie revolučního roku 1968 a 21. srpna vtrhla na území Československa „osvobozenecká“ sovětská vojska. Nechápal jsem to o nic víc, než můj chlupáč Walda.

Walda bez pépé

Psal se revoluční rok 1968 a 21. srpna vtrhla na území Československa „osvobozenecká“ sovětská vojska. V září toho roku skončil neuvěřitelným způsobem svůj život můj skvělý kamarád Waldemar, důvěřivý atraktivní kříženec společenského formátu, který se mnou strávil celou řadu pravidelných trampských trailů. Intenzitu vzpomínek na tehdejší období mého mládí citelně umocňuje zejména způsob jeho odchodu. Při rozespalém pozdně nočním venčení mým otcem byl důvěřivý Walda odchycen za rohem číhajícími příslušníky Sovětské armády, až k zoufalství vyhladovělými demonstrativní neochotou k jakékoli spolupráci tehdy „osvobozovaných“ československých obyvatel…

Svou politickou neoblibu u zkonsolidovaných orgánů státní správy nastupujících po Pražském Jaru jsem ještě prohloubil vrácením urputně dorážejících městských složenek. Vyžadovaly poplatek za psa, takže jsem je s gustem přeškrtl a odeslal zpět s patrně trochu cynickým dovětkem „sněden nenasytnými sovětskými vojíny“.

Tato situace pak dost logicky odstartovala i výběr plemene, které jsem si hodlal pořídit a vychovat tak, aby se mi podobná situace již nemohla v životě opakovat. Chtěl jsem odvážného psa, nedůvěřivého k cizím lidem. Jako u desítek herců, malířů, sochařů či jiných pracovníků v kultuře i má profese typografa mě neomylně zavedla k boxerům, plemeni, v minulosti formovanému uměleckým cítěním akademického malíře Alfreda Justitze, který se na něm podílel z dosavadních tvůrců patrně nejvíce.

Tak do mé mladé domácnosti přibyla téměř do černa žíhaná kulička plná života a překypující energie, ze šestičlenného vrhu nejmenší, ale zcela bez pochyb nejaktivnější. I své jméno Luis obdržel od chovatele Honzy Janka po tehdejší hvězdě boxerského ringu „hnědého bombarďáka“ Joe Luise.

Od čundru k povelům

Luisova neúnavná vitalita byla skutečně obdivuhodná. V té době poměrně dost neobvyklé plemeno nemohlo v Českém Krumlově uniknout pozornosti místních výcvikářů Konráda Mischka a Honzy Houdka, kteří již v té době byli v kynologickém světě pojmem. Jejich němečtí ovčáci Bojar z Rožmberských rybníků a Gotto z Bílé chaty byli v té době zabydleni v československé reprezentaci a úspěšně útočili na tituly mistrů republiky.

Přestože má romantická duše žila v představách dalších trampských cest společně s kamarádem Wikim, který měl Luisova bratra Lexe, výmluvnost obou výcvikářů nás brzy dostala na českokrumlovské cvičiště. Náš prvotní názor na znásilňování psích duší výcvikem vzal hodně rychle za své. Brzy jsme zjistili, že je to úplně naopak, než jsme předpokládali: psí duši ničí především nuda a nečinnost, výcvik rozhodně ne.

Pravda, výcvik s našimi boxery v mnoha ohledech nešel provádět tak, jak bylo tehdy na cvičištích poměrně běžné: donucením a tvrdou disciplínou. To jsme však zjistili velmi rychle a metody bylo nutno vytvořit nové, přizpůsobené boxerské nátuře. V zásadě se příliš nelišily od metod používaných převážně v dnešní současnosti: škola hrou byla totiž vždy pro boxery všech věkových kategorií nepsaným zákonem.

Zapojit se do výcvikového rytmu českokrumlovského cvičiště se vší vervou nebyl pro nadšené začátečníky problém. Soboty a neděle přestaly být cílem nejrůznějších vandrů a náš volný čas se velmi rychle vymezil na prostor mezi překážkami na kopci u Zámecké zahrady s nádherným výhledem na historické město. Stejně intenzívně jako dosud trampské výlety jsme prožívali poznávání výcvikových začátků.

Naši boxeři byli tehdy pro cvičiště velkou neznámou, dosud se zde soustřeďovali téměř výhradně němečtí ovčáci. Myslím, že s odstupem let mohu konstatovat, že k našim psím partnerům Luisovi a Lexovi nezbývá než chovat obrovskou úctu. Výsledky dosažené s takovým množstvím hrubých chyb a téměř výhradně cestou pokusů a omylů svědčí o super kvalitě našich zvířat.

Made in Český Krumlov

Ačkoliv se mi tedy psi míhali celým mým dětstvím, ve výcvikovém smyslu mi naplno pes vstoupil do života až po získání vlastního bytu. Neutěšené poměry tehdejších cvičišť, kde většinou vládla Pomocná stráž Veřejné bezpečnosti, nebyly totiž pro romantika odkojeného táborovými ohni jižních Čech příliš lákavé. Řvaní a tvrdé tresty provázející výcvik psů při zběžném pohledu přes plot cvičiště nemohly trampské duše okouzlit a vtáhnout je do řad psovodů. Mnohem lákavější byly víkendové traily na nejrůznější trampské potlachy a toulky nádhernou jihočeskou přírodou.

To vše však trvalo skutečně jen do momentu, než jsme s Wikim zjistili, že naši psí bratři prožívající své mládí dosud velmi živelně až nevázaně, potřebují činnost. A to činnost řízenou, cíleně zamířenou ke zformování v dokonalé představitele své psí rasy. Honosné rodokmeny našich psích sourozenců je přímo předurčovaly na poli kynologie k velmi nadějným výsledkům. Tak se z nás, roztoulaných a nespoutaných trampů, rázem stali aktivní členové základní kynologické organizace v Českém Krumlově.

Nutno říci, že historický Český Krumlov začínal tehdy mít v kynologickém světě vynikající pověst. Jméno trojnásobného československého mistra Konráda Mischka, veselého chlapíka, který snad nikdy nikoho nezarmoutil, mělo zvuk po celé republice. Jihočeši byli známí a vítaní při soutěžích a nejrůznějších akcích na všech cvičištích. Oskar Maruška, Ferda Ritter, Jožka Bicenc nebo Honza Houdek – to byly skutečné výcvikářské pojmy a v tehdejších poměrech zaručené známky vysoké kvality.

Letní výcvikové tábory

Romantika v duši se však nedá zapřít. Mým prvním pokusem o návrat k přírodě byl záhy návrh na uspořádání týdenního tábora se psy pro všechny členy cvičáku. Vysmáli se mi dnes již legendární větou: Ty si vážně myslíš, že někdo obětuje celý týden dovolené jenom pro psy?

Myšlenka však nezapadla a druhý pokus vedl k realizaci tohoto nápadu v rámci chovatelské pobočky boxerkářů. A ejhle, tady se zdála vyslovená myšlenka nejen zajímavá, ale dokonce velmi vítaná. Osamělí majitelé boxerů neměli totiž na svých cvičištích se svými paličatými svěřenci vesměs na růžích ustláno, jediný správný pes byl tehdy v mnoha očích výhradně německý ovčák. 

Následovalo trochu obětavé práce v přípravách, překonání řady nečekaných překážek, dokonce i v zajišťování změny místa konání na poslední chvíli pro deštěm zničené tábořiště, a první ročník dnes již legendárního jihočeského letního výcvikového tábora boxerů spatřil světlo světa. Poblíž českokrumlovského cvičiště vyrostla v červenci 1973 první dvacítka stanů…

Nikdo nedokázal předvídat, že z jednoho nápadu nenaplněné romantiky se stane třicetiletá tradiční záležitost jižních Čech, výrazně zasahující celou boxerskou republiku. I každoroční změna místa konání dávala letním táborům velmi zajímavý punc a přinášela stále nové možnosti.

Postupem času procházela tímto táborem ta nejzvučnější instruktorská jména: Honza Bürger, Vašek Řanda, Milan Augustin, Jirka Šiška a především skromný a tichý obětavec Standa Borovka, kterému však bohužel nebylo krutým osudem souzeno to tak dlouho s námi táhnout. Byla to tehdy nenahraditelná škoda, s ním a s Honzou ve figurantském triu jsme si dokonale rozuměli i při těch nejdivočejších obranách, které jsme si dokázali vymyslet.

Třicetiletou historií této akce se prolínalo i dost značné kvantum dalších nezapomenutelných postav a postaviček s neuvěřitelnými lidskými osudy. Kdo zažil imitátorské schopnosti pražské chovatelky Ivany Spanlangové, válí se smíchy i po letech při pouhé vzpomínce na její gagy. Významní a přesto skromní umělci Karel Uhlík či Ivanin druh Marek dodávali i při nejběžnějších situacích táborového života určitý nádech noblesy.

Skvělá parta slovenských studentů vysokých škol obdivuhodně stmelená ze samých výrazných individualit přijížděla v čele s pozdějším náměstkem ministra vnitra Vlado Ďurišinem či známou rozhodčí Evou Lengyelovou. Nikdo asi nezapomene na citlivý přednes kytaristky Milady Ferjancové, či na fantastické skeče a převleky nenapodobitelné Táni Šimanovské přezdívané Ťapána. Její kreace lze skutečně jen velmi těžko popsat.

Z české strany mohl této éterické bytosti s mimořádným darem komiky konkurovat jen stejně neuvěřitelný vypravěč Luboš Satschek, který kdykoli promluvil, přinutil padesátku účastníků k nezvladatelným křečím smíchu. Za všechny jeho neskutečné příhody hovoří snad to, že na desátý tábor se dostavil stopem z Prahy na plzeňskou Bílou horu nejen se psem, vlastním objemným zavazadlem, ale i se vzrostlým vepříkem v laťové přepravní bedně. Takový totiž byl šoumen Luboš, jehož historky ze života nikdy nebraly konce…

Atraktivní náplň

Aby tábor lákal, musel mít pochopitelně zajímavou náplň. Přísně odborné vedení s citem pro každého jednotlivce se stalo naprostou samozřejmostí, protože psovodi si totiž vesměs přijížděli napravovat výsledky svého výcvikového snažení z domácích cvičišť. Doma velmi často podléhali nezkušenému vedení místních instruktorů a figurantů a jejich psi pak trpěli následky používání špatných výcvikových pomůcek a postupů. Především šlo o naprosto nevhodné rukávy používané na obrany.

Právě disciplíny obrany byly totiž po celou dlouhou řadu let tím největším motivem opakované účasti psovodů z celé republiky. Při kvalifikovaném přístupu měl každý účastník jako na talíři viditelné zlepšování svého psa v zákusech a za čtrnáct dní zaznamenal tak znatelný pokrok, že se za rok nadšeně rád vracel. S boxery, dychtivými do jakékoli činnosti, se daly v obraně dělat skutečné divy. Nadšeně se vrhali do předkládaných situací a obětaví figuranti se s nimi dokázali skvěle vyřádit. Hra na boj byla vždy pro boxery zcela prioritní a nikdy nebyla provázena skutečnou zlobou. Pahýly jejich ocásků spolehlivě indikující naprostou spokojenost s právě provozovanou činností se mohly při obranách téměř ukroutit.

Ale i úplně nejnáročnější obranné prvky, jako dvěstěmetrové kontroláky vyžadované zkušebním řádem, šly při dostatku fantazie a citu zasadit do terénu velmi zajímavě s využitím nejrůznějších přírodních překážek, terénních vln, vodních ploch či toků, nočního prostředí, hořících ohňů či nejrozmanitějších rušivých hluků a vlivů. Často byly tou nejtvrdší prověrkou těch nejschopnějších povah a každý, kdo je úspěšně absolvoval, si rozhodně zasloužil úctyhodný titul Pan Pes.

Ale to, co přivádělo každoročně více než padesátku psovodů do lůna těchto táborů, nebyly žádné prověrky, ale naopak citlivé vedení jejich psů k dílčím a posléze i vrcholným výkonům, o nichž se jim doma často ani nesnilo. A tato zcela nezištná pomoc se děla po celých dlouhých třicet let z prostého kamarádství, z ryzího entuziasmu a hlavně z lásky k nádhernému plemeni.

Noční horory

Samostatnou kapitolou čtrnáctidenních letních táborů byl velice populární noční Horor závod konaný pro všechny nové účastníky třetí až čtvrtý den pobytu. Měl dva hlavní cíle. Za prvé prověřit psovody, jak moc vážně to se sportovní kynologií myslí a co jim z odborných pokynů instruktorů dosud utkvělo v myslích. Druhý, důležitější cíl byl stmelit kolektiv do jedné ucelené party, v níž nikdo již nebude nováčkem.

Promyšlená režie navozovala situace, které se často daly jen velmi těžko předvídat. Kdo by v partě rozjařených vojáků na půlnoční silnici mohl čekat přepad figurantem zamaskovaným uniformou důstojníka čs. Armády a skrytě opatřeným rukávem… Komu by se téměř nezastavilo srdce při tichém přistání spacáku na hlavě působícím jako trest za nezjištění osob tiše stojících vedle stezky?

Neuvěřitelné story doprovázely osamělou noční cestu každého jednotlivého psovoda se psem plnícího po trase předepsané úkoly. Každý z těchto úkolů byl podmíněn kynologicky správným chováním účastníka, žádný z nich nebyl samoúčelný. Všechny byly citlivě seřazeny tak, aby psovod vnímající pokyny instruktorů se posléze dopracoval se svým psem zdárně až k cíli, bohatší o celou sérii těch nejhlubších nočních zážitků.

I faux pas se mohlo přihodit: Známá chovatelka Jarka Břendová odjela právě v den nočního závodu se svou fenou na krytí. Po zdárně splněném úkonu se vrátila v pozdním večeru nic zlého netuše, když přípravy horor závodu vrcholily. Jedním z úkolů účastníků závodu bylo řešit v tmavé noci přepad figurantem opatřeným rukávem. Přepad avizovalo lano natažené přes stezku ve výši prsou psovoda, které psu v zákroku nebránilo. Jarka však při posledním venčení své feny před spaním nic takového netušila. Měla plnou hlavou již budoucích štěňátek, takže přítomnost lana a následný útok figuranta ji k smrti vyděsily. Ještě že fena si s ním poradila, stejně se jí Zdeněk až do konce tábora div ne vkleče omlouval…

Memoriál Padajícího listí

Neblednoucí vzpomínky na přátele z letních táborů a podzimní nostalgie daly záhy vzniknout další nezapomenutelné akci. Odchod Standy, prvního ze série našich nejbližších, a zoufale krátký psí život byly základními podněty pro vznik Memoriálu padajícího listí, vzpomínkové akce ve jménu našich legendárních Tří Sluncí – symbolů Krásy, Lásky a Pravdy. Stylizovaná soška těchto symbolů v bronzové patině z tvůrčí dílny sochaře Marka přinášela ve finále každoročně účastníkům velmi smíšené pocity. Radost z vítězství na této akci, kde všichni ostatní již byli bez dalšího vyhlašování druzí, byla totiž přece jen malinko kalena faktem, že vítěz již nemohl příště startovat.

Celé propozice tohoto soutěžního setkání byly až do okamžiku startu přísně utajené. Dnes se zdá téměř nemožné, že se nikdy neopakovaly a přesto byly vždy inspirující a nesmírně zajímavé. Byly natolik lákavé, že nikomu z pozvaných nebylo zatěžko na podzimně uplakaný víkend přijíždět do Českého Krumlova z Prahy, Hradce Králové, Plzně nebo z Bratislavy. Všichni ochotně polykali desítky a stovky kilometrů a přijížděli moc rádi.

Přechodem téměř všech protagonistů těchto neotřelých akcí k ortodoxnímu záchranářskému výcviku bylo dosavadních dvacet ročníků završeno jedenadvacátým Memoriálem vítězů a historicky ukončeno. Symbolické už bylo, že tento poslední ročník byl částečně narušen účastí některých psovodů na zahraniční záchranné misi. Zemětřesení se neptá…

Po desítkách

Prvních deset let uplynulo skutečně jako voda, než se člověk nadál, byl čas na první nesmělé cinknutí číší. Do druhé desítky letních táborů jsme tak vlétli naprosto samozřejmě a téměř po hlavě, před námi se ještě vršily velké psovodské úkoly a plány. Vidina završení dvacetileté činnosti však již dávala tušit, že nic netrvá věčně. „Táhneme to do dvacítky,“ zpívali jsme parafrázi hymny jihočeských patriotů a zdálo se, že dvacítka bude opravdu konečnou. Padesát každoročních účastníků však nechtělo každopádně o něčem podobném ani slyšet a vyvíjelo desítku pořadatelů a instruktorů stále více sílící tlak. Nebylo tedy až tak složité slova písně poněkud pozměnit.

„Táhneme to do třicítky a dá-li bůh, snad to dotáhneme…“ zaznělo unisono při završení dvacítky letních táborů, kdy jsme spontánně odložili jejich původně plánované ukončení o dalších deset let. Tehdy bylo řečeno, že kdo to vydrží a bude se po cestě chovat slušně, půjde místo do očistce rovnou do modřínem provoněné Země Tří Sluncí, kde trvale svítí na táborové obloze všechna tři romantikou vysněná slunce: Krása, Láska a Pravda… A kdyby se tam někdy přece jen trochu zešeřilo, na cestu by zcela jistě zablikala naše známá psí hvězda Sirius…

A to byl ten zakuklený motiv čistého lidského přátelství, který na základě mohutné porce zvýšeného úsilí, lidské tolerance a pochopení nás protáhl další dlouhou desítkou let té nejnádhernější práce s boxery a nikdy nekončící řadou těch nejkrásnějších zážitků…

Doma nikdo prorokem?

Třicet let je veliká porce pozitivního vstřícného myšlení, lidské tolerance, litrů potu, stovek modřin a desítek stehů na pažích figurantů, pochopení lidských osudů a napravovaných psích dušiček. Násobeno každoročními padesáti účastníky dává pořádnou masu kombinovaných lidských a psích příběhů, násobeno dvěma týdny dává nepředstavitelné množství prožitých dnů psího i lidského štěstí a pohody.

Od historického Českého Krumlova přes Milevsko, Kaplici, Suchdol nad Lužnicí, plzeňskou Bílou Horu, Blanskou kotlinu, dokonce slovenskou Podhajskou s jejími termálními prameny, kde kvůli nám i „behala kosačka v dateline“, píseckou Podkůvku až po lipenské Spáleniště vede třicetiletá trasa boxerských a záchranářských výcvikových táborů. Všechny od začátku až do konce absolvoval už jen jeden jediný člověk, s plnou pokorou si uvědomující, že k tomu potřeboval především neovlivnitelné vlastní zdraví, neustávající chuť a nadšenou partu kamarádů ochotných pomáhat. Celá škála jmen prošla těmito letními tábory a patří jim obrovské poděkování.

Minimálně stejné jako se dostalo mě při ukončování této historie završením třicátého ročníku. Od mladické nerozvážnosti až do prošedivělých skrání jsem mohl s boží pomocí organizovat a spoluvytvářet dílo, které bylo zakončeno několika uznalými větami a dlouhotrvajícím potleskem. Slova byla upřímná, obnášela celých třicet let a potlesk byl velice dojemný. Ve své kynologické éře jsem zažil dvě nejvyšší osobní pocty – přijetí panem prezidentem Václavem Havlem a jeho chotí na Pražském Hradě a vyhlášení nejkorektnějším českým rozhodčím v historii německé kynologie na úrovni mezinárodních vztahů. Pocity při potlesku na završení třicítky letních výcvikových táborů se jim vyrovnaly. Aplaudující dav kamarádů vstávajících ze sedadel přináší pocit, který lze jen velmi obtížně definovat. Přináší však také základní poznání, že nejsou tak důležitá ocenění a medaile shůry, ale mnohem důležitější je přímý kontakt s lidmi a jejich ocenění. Jsou totiž z praxe a ze života…

You may also like...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *