6. V roli odborného specialisty

Prodchnuti ideály a touhou pomoci bližním vstupují mladí kynologové do řad záchranných brigád. Až postupem času zjišťují, kolik dřiny a odříkání tato zdánlivě dobrodružná činnost obnáší.

Ryze amatérská profesionalita

„Bože, tady bude much,“ pomysleli si mnozí při příjezdu na Podkůvku, místo konání letního výcvikového tábora kynologů, když uviděli hned vedle příjezdové cesty vyvezenou mohutnou hromadu hnoje. Nu, kupodivu nebylo, a všichni měli velmi brzy zjistit proč. V dřevěném štítu lehce chátrající klubovny letního tábořiště se totiž zabydlela sršeň obecná. Samozřejmě, že ne jedna, byly jich tu desítky a všechny se chovaly, jak jim jejich zvířecí druh velel.

To znamená, že s večerem se probudila jejich aktivita a chuť k jídlu a vydávaly se na lov můr, much a veškeré ostatní létající havěti. Protože ta jak známo tíhne ke světlu, byly kolem rozsvícených lamp běžně k pozorování rušné a často nevídané stíhací nálety a nejrůznější drobné hmyzí tragédie. Tak se sršně svými rozměry vzbuzující respekt objevovaly za svými obětmi občas i u světel v klubovně a v kantýně. A přestože lidem v zásadě neublíží, daří se jim často vzbudit mírnou paniku.

Tak se stalo, že po úderu složenými novinami přistála jedna obzvlášť aktivní sršeň ne na zemi, ale na bílém tričku kantýnské Alenky. A všechno šlo náhle ráz na ráz. V momentu připlácnutí dostala Alča do břicha žihadlo s tak razantním následkem, že právě nakousnutou větu už nedokončila. Její alergická reakce na sršní žihadlo, o níž do té doby neměla nejmenší tušení, měla doslova bleskový průběh. Sice ještě stačila napsat na papír, že „to nic není, to bude v pohodě“, ale to bylo už všechno, vzápětí začala odpadat.

Dotaz „Kdo tady nic nepil?“ vyzní v půlnoční klubovně spíše jako vtip než seriózní snaha o zjištění, kdo je schopen bez rizika odvézt pacienta do nemocnice. Navíc, kde ta nemocnice tady vůbec je? Během minuty byl vyhledán a probuzen znalec místních poměrů, naskočil motor Meganu Scenic a záchranná akce jak vystřižená z akčního seriálu na Nově se rozeběhla naplno. Pětičlenná parta záchranářů bleskově sestavená jedním okamžikem pravdy fungovala naprosto profesionálně. Masáž srdce, dýchání z úst do úst, hlídání tepu a jízda na krajnici rizika – to vše ve vyvážené kombinaci vykonalo své. Třikrát se během jízdy pokusila Alča vymknout z jejich snah o záchranu života – třikrát jim zkolabovala a třikrát ji nekompromisně vrátili zpátky do života. „Neřvi a makej,“ nadávali Evě, která měla na akci lví podíl a skrz slzy při umělém dýchání v autě nerozeznávala okolí. Řítili se nočním Pískem bez majáčku, riskantně, vedeni jedinou myšlenkou: To musíme stihnout…

„Chovali se profesionálně a jsem na ně hrdý,“ zhodnotil krátce jejich čin druhý den vedoucí jihočeské záchranné brigády. Potlesk byl bouřlivý, upřímný a uznalý. Zvláště, když druhý den vyšla shodou okolností v novinách zpráva, že kdesi na Sázavě zemřel na sršní žihadlo osmačtyřicetiletý muž, kterého do nemocnice nedokázali přivézt včas. Neměl to osudové štěstí, aby mu byla nablízku duchapřítomná parta jihočeských kynologů záchranářů…

Psí senzibilové

Prodchnuti ideály a touhou pomoci bližním vstupují často mladí kynologové do řad regionálních záchranných brigád. Teprve až postupem času zjišťují, kolik neskonalé dřiny a odříkání tato zdánlivě dobrodružná činnost obnáší. Nejen dřiny fyzické při celodenních i delších nasazeních, ale především psychické při pobytech v prostředích plných stresů a napětí. Obojí samozřejmě nepůsobí jenom na člověka, ale i na psa, takže základní požadavek silné a vyrovnané povahy s naprosto pevnými nervy je neoddiskutovatelný a přísně logický. Stresy a nárazové šoky přicházejí mnohdy nečekaně a v nejrůznějších podobách.

Jeden z nejbrutálnějších jsme zažili při praktickém nasazení na vodní ploše, při hledání utonulého chlapce. Hasiči ve snaze podělit se o prohledání beznadějně obrovské plochy jednoho z největších jihočeských rybníků Dvořiště pozvali tehdy poprvé kynology, aby si ověřili, jak jejich psi v tomto novém výcvikovém odvětví obstojí.

Nevím, dokáže-li si někdo představit naše pocity při vystupování z džípu na břehu rozlehlého rybníka, zmítaného čtyři dny od neštěstí silným větrem a soustavnými dešťovými přeháňkami. Na březích roztroušená nejrůznější technika s desítkami unavených hasičů, vojáků a policistů propadajících po mnoha hodinách hledání již téměř beznaději rozhodně na dvojici záchranářů nemohla zapůsobit nijak povzbudivě. A skutečnost, že toto nasazení záchranných psů na vyhledávací práce na vodní hladině je praktickou českou premiérou, už rozhodně aktérům klidu přidat nemůže. Vždyť vlastně ještě před několika málo lety platil obecný názor, že bezprostřední kontakt s vodou znamená naprostou likvidaci jakýchkoli pachových stop. Jenom pár zasvěcenců ví o této oblasti své, že ve světě pachů je všechno vlastně úplně jinak…

Základní instrukce o neštěstí od velitele zásahu vstřebali psovodi se žaludky sevřenými svíravou křečí. Nejprve za pomoci psů pročesali výpusť z rybníka a její nejbližší okolí a pak nasedli do dvou připravených člunů. Psi zaujali nacvičené místo na přídi a výraz jejich očí zřetelně prozrazoval, že ihned vycítili, že nejde jenom o běžný trénink.

První dvě hodiny pomalého křižování vodní hladiny nepřinesly žádný výsledek. Následuje krátká pauza na protažení psích kostí na břehu s nezbytným vyvenčením a dřina začíná nanovo. Z mnohahektarové plochy rybníka ještě nijak podstatná část neubyla. Nejpodezřelejší úseky plné kořenů, vyvrácených stromů či místa vytipovaná podle směru proudění vody jsou propátrány zatím bez odezvy. Nic, stále nic. Zbývá jen neutěšená volná středová plocha s pěti až šesti metry hloubky. Obrovitá masa vody skrývající v lůně tělo sedmnáctiletého chlapce, jehož zoufalí rodiče už touží po jediném: ukončit hrůzu posledního týdne a důstojně se rozloučit.

Sedmiletá fena Ája čichající po hladině ze přídě laminátového člunu se náhle neznatelně rozechvěla. Člun se zvolna sunul do strany a vibrace psího těla pod položenou rukou se citelně stupňovala. Ještě pár metrů a nervózní úsečné poštěknutí signalizuje prostor možného nálezu. Posádka si beze slova automaticky vrývá do paměti hladinovou pozici a člun pokračuje nezměněně dál. Lidská ruka jemným dotykem konejší a vibrace psího těla slábnou.

Domluvený signál přivolává křižmo druhý člun a Assko evidentním neklidem a kňouravými zvuky v inkriminovaném prostoru podezření nálezu potvrzuje. Metodika velí minimálně ze dvou směrů oběma zúčastněnými psy podezřelé místo před lokalizací prověřit. Spolehlivý bard Assko a zejména psí senzibilka Ája reagují ze všech směrů naprosto shodně: lehké vzrušení na vzdálenost několika metrů se geometricky stupňuje a v určitém protínajícím se bodě vrcholí nezvyklým fistulovým štěkotem…

Psi již pro dnešek řekli definitivně své, místo je označeno bójkou a pětihodinová robota kynologů-záchranářů v pozdním večeru končí. Práce ano, sžíravé napětí a vrcholný stres však dosud ne, ty budou trvat ještě celou bezesnou noc. Zatím totiž ještě chybí výrok policejního potápěče, který se spouští do hlubiny až ráno druhého dne. Prostou větou: „Málem bych na něho šlápl,“ vyjadřuje pak nejen definitivní konec pochybností a nejistoty všech přímých aktérů českého premiérového nasazení záchranných psů v praxi na vodě, ale i vrcholné uznání nad obdivuhodnou přesností práce fantastických psích senzibilů.

You may also like...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *