7. V očekávání spásného monsunu

Čtyřicet pět sekund země v pohybu o kruté intenzitě 7,9 stupně Richterovy škály dokázalo prakticky vymazat z mapy světa celou řadu indických měst.

Tragické oslavy

Čtyřicet pět sekund země v pohybu o kruté intenzitě 7,9 Richterovy škály dokázalo prakticky vymazat z mapy světa celou řadu indických měst, včetně středověkých sídel Bhuj, Bhachau nebo části Ahmadabadu. Nádherné historické stavby byly srovnány se zemí stejně jako hliněné domky vesničanů. Indie se v den svého národního svátku k výročí založení republiky 26. ledna 1949 namísto velkolepých naplánovaných oslav propadla do náruče zoufalství a smrti. Nedostatek přesných informací a nekvalifikované odhady se z prvotních 1500 mrtvých začaly nezadržitelně šplhat až k apokalyptickým 100 000 obětí. Není v důsledku až tak důležité, u jaké cifry se ukazatel hrůzné reality nakonec zastaví. Parametry neštěstí jsou více než světové a svět je morálně povinován pomoci…

Opět váhání

V časném pátečním ránu oznamuje mobilem Dan, který se nemohl zúčastnit našeho každoročního zimního soustředění na Špičáku u Železné Rudy, že na internetu běží nonstop zprávy CNN o rozsáhlém zemětřesení v Indii ve státě Gujarat. Podle předepsaného scénáře prostřednictvím prezidenta SZBK Vladimíra Kuchty hlásíme ihned připravenost pohotovostní jednotky kynologů operačnímu středisku ministerstva vnitra, vyhlašujeme pohotovost celé osmnáctičlenné jednotce a žádáme další instrukce.

Okamžitý start mohl být o to jednodušší, že právě probíhalo soustředění zimního záchranářského výcviku ve Špičáku na Šumavě, kde se procvičovalo nejen vyhledávání osob zavalených v lavině, ale hlavně součinnost s dalšími složkami integrovaného záchranného systému – horskou službou a leteckou záchrannou službou. Více než polovina členů pohotovostní jednotky ministerstva vnitra ČR byla tedy již pouhé tři hodiny po zemětřesení, v momentě, kdy obdržela o něm zprávu, připravena k okamžitému startu. Krosny byly sbaleny, v podstatě stačilo jen odložit lyže…

Mohla být zopakována modelová situace ze září 1999, kdy naši záchranáři byli na Tchaiwanu nasazeni již dvacet čtyři hodin po zemětřesení. Tehdy se ministerstva blýskla bleskovým rozhodováním. Tentokrát se tak však bohužel opět nestalo, vláda ČR zvolila variantu finanční výpomoci a vyčlenila z havarijního rozpočtu pro tuto příležitost jeden a půl milionu korun. Osobní kázeň a pochopení vládního postoje je jedna věc, pocit hořkosti z marných příprav a z lítosti nad nezúročením mnoha let dřiny je věc druhá. Vždyť psí život se svými produktivními roky je tak žalostně krátký…

Přece jen start

O dva dny později však přichází výzva mezinárodní záchranné organizace kynologů IRO s požadavkem na začlenění čtyř jihočeských psovodů do mezinárodní jednotky tvořené dalšími čtyřmi psovody z Rakouska, zdravotníkem a vedoucím týmu dr. Wolfgangem Zörnerem, úřadujícím prezidentem této mezinárodní organizace. Během několika následujících hodin jsou ve spolupráci s pracovníky vnitra zdolány problémy s indickými vízy a čtveřice Jihočechů se ve dvou hasičských autech řítí k letišti ve vídeňském Schwechatu. V leteckých přepravkách zatím překypují energií v očekávání neznámého boxeři Duxy Sametový čumáček, Kiss Krumbox, Extra Dračinec a Cina z Hlubockého zámostí. V naší již čtvrté zahraniční misi, které se zúčastňujeme s mým synem Danielem, nás tentokrát poprvé doprovází šét hlubockých kynologů Zdeněk Čmejrek a Jitka Sedláková.

Boeing společnosti Austria Airlines zakrouží nad Vídní a desetičlenná mezinárodní jednotka IRO kompletně vybavená k týdennímu přežití v extrémních podmínkách míří na východ. Po sedmi hodinách letu jsou záchranáři odbaveni na letišti desetimiliónového hlavního indického města Dillí a po krátkých věcných kontaktech s rakouským velvyslancem Herbertem Traxlem a českým konzulem Pavlem Pitlem nasměrováni na vojenské letiště, které jediné zajišťuje spojení s postiženou oblastí. Letiště v Ahmadabadu je mimo provoz, takže cílem je vojenské letiště v oblasti Bhuji, které je sice rovněž poškozené, ale provizorně funguje. Pečlivě ještě uschovávám 1000 rupií vnucených nám naším konzulem jako železnou půjčku pro případ neočekávané nutnosti, i když dost dobře nechápu, jak by  nám mohly být jakékoli peníze ve zdevastované pustině něco platné. Při návratu je pak stejně bez použití vracíme.

Obrazy zkázy

Stařičký Iljušin IL-76MD budí dojem, že během letu musí nutně poztrácet všechny hlasitě vibrující spojovací nýty a rozpadnout se někde nad polopouštní pustinou. Přece jen však necelou tisícovku kilometrů úspěšně zdolává, takže po třech hodinách letu úspěšně dosedá na částečně poničeném letišti asi dvě stě kilometrů od epicentra zemětřesení. Fešácký pilot sandokanovského typu v tmavomodrém turbanu a parádní uniformě elegantně kyne na rozloučenou a my se vydáváme na strastiplnou cestu do epicentra, naloženi na tvrdě drkotající korbě rovněž stařičkého náklaďáku.

Obraz zkázy při projíždění indickými vesničkami je dokonalý. Vesnicemi jsou zde, v přelidněné Indii, která v loňském roce dovršila miliardu obyvatel, nazývána všechna sídla, kde žije méně než 25 tisíc obyvatel. Stopadesátitisícová Bhuj poskytuje obraz, který by byl jistě vhodnou kulisou pro natáčení jakéhokoli válečného filmu, ale při osobním kontaktu je naprosto šokující. Rozsahem spatřených škod jsme doslova otřeseni…

Hlásíme se v krizovém centru a místem našeho prvního působení se stává městečko Adhoi, které je rovněž srovnáno se zemí téměř beze zbytku. Je vojensky hermeticky uzavřeno a pobořené středověké městské hradby s kdysi působivou vstupní bránou střeží oddíl odhodlaných snědých vojáků v modrých maskáčích s označením RAF. Do města vpouští jen několik domorodců, kteří nám naznačují, kudy před tragédií procházely ulice a podávají další informace, potřebné k záchranným pracím.

Kolem půl deváté hodiny ranní, kdy zemětřesení propuklo, byly ve sváteční den pravděpodobně již všechny ulice plné lidí. Nasazujeme psy na rozsáhlou zříceninu jakési modlitebny, kde hinduističtí věřící se sešli k oslavě Národního dne a pod sutinami jich může být odhadem asi čtyřicet. Ani ne po pěti minutách se již také ozývá Duxyho štěkot nad první obětí, pod mramorovými troskami se nachází mrtvý brahmín, který měl patrně v tomto svatostánku sloužit bohoslužbu.

Rakouská polovina naší výpravy pracuje o kus dále v místech, kde trosky bývalé uličky pohřbily údajně slavnostní procesí asi třiceti dětí mířících ke svatyni. Kéž by tyto údaje nebyly pravdivé…

Vypražený Gujarat

Více než třicetistupňové vedro a hlavně všudypřítomný dusivý prach ztěžují dýchání psovodům snad ještě více než psům. Voda zde prakticky není žádná, až do příchodu monsunu jsou všechna koryta řek a potoků totálně vyschlá. K použití je pouze balená voda, které snad máme s sebou dostatek, ale přesto je nutno s ní úsporně hospodařit. Je logické, že každý psovod musí počítat ze svého přídělu ze dvou třetin na psa, kterému při pachových pracích v tomto prostředí rychle vysychá sliznice a okorává čenich. Při vysoké vlhkosti vzduchu na Tchaiwanu i v Turecku jsme tento problém při předešlých nasazeních tak výrazně nezaznamenali. Po zkušenostech odtud však volíme obdobné pracovní tempo: asi 20 minut nasazení s přibližně stejně dlouhými přestávkami a hlavně důsledným využíváním jakéhokoli náznaku stínu. Najít stín je však v některých případech krajně obtížné, v terénu připomínajícím skládku hromad suti sesypaných ze stovek náklaďáků stín téměř neexistuje.

Doteky exotiky

Dalším faktorem nesmírně ztěžujícím práci našich psů jsou všudypřítomná volně se pohybující zvířata. A zdaleka nejde jenom o osly nebo posvátné krávy zebu, které se v neuvěřitelném množství a často ve velmi zuboženém stavu pohybují naprosto všude. Stejně tak lze narazit na smečky potulných psích pariů, kteří rozhodně nejsou nějakými zbabělými chudáčky. Často jak fyzickým vzrůstem, tak značně sebevědomým vystupováním na hranicích svých teritorií dávají zřetelně najevo, že nestrpí pohyb na jejich území.

Stejně rušivě pro naši práci působí i množství mňoukajících koček, prolézajících bezútěšně sutinami a naříkajícími nad ztrátou domovů. Ještě více na překážku jsou početné rodinky štětinatých prasat, vzhledem k nerozeznání od  našich divočáků, jen někdy se trochu lišících světlejší barvou. Jejich všežravost dává jasně tušit příčiny jejich aktivity při intenzívním zkoumání zřícených domků. Dokázaly nacházet a chroupat úlomky kostí i v hromádkách popela po hranicích spalujících mrtvé. Supi rozvážně kroužící na bezmračném tropickém nebi jen dokreslovaly pochmurnou atmosféru následků zemětřesení.

Z vyloženě exotických obyvatel indického poloostrova nám rozhodně nepřekážela malebná hejnka pestrobarevných papoušků a potom především velbloudi a buvoli, kteří byli natolik domestikovanými zvířaty, že jejich tvrdá každodenní služba byla vyvažována i určitou hospodářskou péčí o ně, spočívající minimálně v zamezení nekontrolovaného pohybu. Škoda, že stejně zajištěny nemohly být opice, které se proháněly po troskách budov s evidentní nelibostí nad vnikáním našich psů do jejich teritorií. Vzteklé skřeky dávaly jasně tušit jejich úmysly. Jen vydatná sprška kamení domorodých vojáků zastavila jednoho útočícího samce snad pouhé dva metry před boxerkou Extrou, dohledávající na troskách jakéhosi stavení ještě dvě nezvěstné osoby. Když se hlasitě nadávající opičí samec postavil na zadních a posléze obrátil k neochotnému ústupu, nebyl o nic menší než její psovodka. Z jeho bojovně vyceněného chrupu šel rozhodně respekt.

V těchto a podobných situacích stoupala pronikavě naše úcta k vlastním psům, kteří zcela bezproblémově tyto rušivé aspekty nebrali na vědomí a dokázali se i ve vypjatých situacích věnovat naplno svému poslání. Víme dávno, že při praktických nasazeních se chovají mnohem jinak, než by reagovali při běžných trénincích. Už na Tchaiwanu a opakovaně tady v Indii se mi například přihodilo, že před Duxym, zcela pohrouženém do práce, se náhle ze sutin v bezprostřední blízkosti vynořila zuřivá zubatá tlama psího hlídače původního domova. Duxy bez mrknutí oka pokračoval ve své činnosti, aniž by útočníka na vteřinku vzal na vědomí. Udělat to však na tohoto sebevědomého vůdce smečky v jiných souvislostech, nedal bych za zdravý kožich indického hlídače ani zlámanou grešli.

Krátká pouť reinkarnace

Jedním z prvků nejvýrazněji ztěžujícím práci našich psů vlastně byl i způsob okamžité likvidace nalezených mrtvých osob. Při označení místa zasypané osoby psovodem vojáci odstraňovali navršenou vrstvu suti většinou holýma rukama, jen za použití nejjednodušších pomůcek. Při obnažení mrtvého jej pak většinou příliš nevyprošťovali, ale přímo v místě nálezu zalili hořlavinou, zakryli dřevem a zapálili. Možná, že tato minimální manipulace, jakkoli se zdála podivná, byla pro danou situaci tou nejvhodnější. Minimum kontaktu s mrtvolami v podmínkách tropů asi automaticky snižovalo i riziko infekce. Pro nás ovšem, ale hlavně pro naše psy bylo prohledávání terénu mezi čadícími ohništi obzvlášť náročným úkolem.

Tady, v bezprostředním kontaktu s pozůstalými hledajícími své nejbližší v rozsáhlých sutinách, také naplno vyzněla obrovská pomoc psů při označování míst zasypaných. Lidé, stojící naprosto bezradně před tunami sutin a absolutně nevědoucí, kde začít své pohřešované hledat, byli bezmezně vděční za každé vymezení bližšího místa. Věděli, že bez pomoci psů by mohli nedozírné sutiny prohledávat do nekonečna…

Vděční za jakoukoli spolupráci byli i vojáci, kteří působili v likvidačních pracích naprosto nezkušeným dojmem. Snad pod dojmem naší exotičnosti měly naše názory a pokyny při vyprošťovacích pracích tak velkou váhu. Bílého člověka asi nevidí moc často, psy pracovat viděli určitě poprvé v životě a ještě k tomu boxery, jejichž název v životě ještě neslyšeli ani vyslovit.

Sympatický seržant Amardup Gill, který velel oddílu, s nímž jsme spolupracovali celý jeden den, téměř nábožně vzhlížel k Danovi, když mu anglicky sděloval, kde naši psi Kiss a Duxy již po několikáté označují místa zavalených osob v ulici, kterou jeho oddíl měl za úkol odklízet. V těchto souvislostech se snad dá i pochopit jeho touha, působící trochu morbidně, vyfotografovat se s českým psovodem přímo u místa nálezu, při odkrytí zasypané ženy.

Přístup indického obyvatelstva a jejich reakce na neštěstí tak nebývalých rozměrů byly pro nás dost nezvyklé a popravdě řečeno zcela nečekané. Naše zkušenosti z Turecka, kde islám velel pozůstalým dostat své nejbližší do 48 hodin pod zem, byly podbarveny obavami z hysterie, jaká právě na tomto základě v Turecku panovala. V Indii nejrozšířenější náboženství hinduismus však učí své věřící jisté odevzdanosti v osud, určitý fatalistický přístup byl znát na každém kroku. Víra v reinkarnace je asi v podmínkách neštěstí takových rozměrů obrovskou výhodou. Jestliže někdo skálopevně věří v brzké setkání se svými blízkými v jiné, patrně ještě o něco lepší podobě, nemá logický důvod k zoufání. Je momentálně pouze smutný z toho, že se s nimi na určité období rozešel. V takovémto rozpoložení jsme se právě s těmito lidmi setkávali a pro naši práci to byla nesporná výhoda. Rozhodně se lépe spolupracuje s lidmi sice smutnými, ale schopnými komunikace a nepropadajícími bezmeznému zoufalství, než s lidmi, kterým se odchodem nejbližších celý život zhroutil.

Světlejší chvilka

Nastala i situace, kdy bylo možno celou řadu těchto dost zvláštních lidí i výrazně potěšit. Stalo se to na troskách chrámu, do jehož útrob si nebezpečnými štěrbinami sami osobně netroufli. Věděli ale, že podzemí skrývá celé chrámové zařízení, tedy z pragmatického hlediska obrovské bohatství. Ani jsme netušili, jak velikou a nelíčenou radost jim učiníme vynesením těchto církevních relikvií z podzemních trosek chrámu. Odnášeli pyšně jakési monstrance, sošky různých bůžků, zlatem protkávané koberečky a pláště, nádoby exotických tvarů a další předměty, jejichž poslání jsme ani nedokázali odhadnout. Až když bylo vše bezpečně shromážděno venku, jsme si uvědomili, kolik kilogramů zlata, stříbra, slonoviny a nejrůznějších drahokamů nám vlastně prošlo rukama.

Nedozvěděli jsme se nikdy přesně, kolik věřících pohřbily sutiny tohoto chrámu, navždy se mi ale vrylo do paměti slovo vyobrazené velkými písmeny nad vchodem do postranní kaple o rozměrech několika málo metrů, která uprostřed naprosté zkázy zůstala zcela nepochopitelně stát sama a neporušená. Při jejím spatření mě doslova přitahovala, abych se přesvědčil, není-li někdo uvnitř uvězněn. Byla však bohužel bezútěšně prázdná, přestože nad vchodem paradoxně dominovalo ono anglické slovo: WELCOME.

Mezinárodní spolupráce

Ke spolupráci s kynology jiných zemí ani k bližším kontaktům s nimi tentokrát nedocházelo. Krátce jsme se v Adhoi setkali s osmičlennou skupinou psovodů z francouzské COSI a později s úplně vyčerpanou skupinou sympatických pařížských policistů. Jejich nejúspěšnější psovod Claude jen smutně ukazoval svého fyzicky naprosto zničeného německého ovčáka Oria, jehož životní pouť se touto misí podle jeho slov definitivně završila. Jeho úspěšné nalezení tří živých lidí bylo především podmíněno tím, že v Ahmadabadu zasahoval již prvý den po zemětřesení. Dva dny po zemětřesení naopak ukončila svoji práci v Gujaratu skupinka švýcarských záchranářů po údajném konfliktu, když odmítli hledat mrtvé osoby. Situaci ale nikdo nechtěl nijak blíže komentovat.

Spolupráce a součinnost českých psovodů se členy vídeňského hasičského záchranného sboru byla v celém průběhu naprosto bezproblémová, dr. Zörner jako vedoucí jednotky zvládal svou funkci s vysokou profesionalitou, taktem a bohatými zkušenostmi ze všech světových zemětřesení od Arménie 1966 až po současnost. Technické vybavení  jednotky IRO bylo zajištěno prostřednictvím členské skupiny Feuerwehr Wien. Před odletem do místa neštěstí se k nám v Dillí připojili dva pracovníci rakouského velvyslanectví, všestranně aktivní Rakušan Stefan Schattovich a znalec místních poměrů indické národnosti Munish Bahl. Dlužno říci, že byli rozhodně po celou dobu pobytu velmi platnými členy naší výpravy.

Neznámé Czecho

Přestože jsme působili v Indii jako součást mezinárodní záchranné jednotky IRO, vystupovali jsme oficiálně všude jako reprezentace České republiky. Stojí za zmínku, že název Czech Republic sice pro většinu lidí, kteří se při našem exotickém vzhledu houfně pídili po našem původu, nikomu příliš neříkal, avšak Czechoslovakia jim byl pojem naopak překvapivě velice známý.

Naše základna v záchytném lágru poblíž městečka Adhoi byla vytvořena pomocí rakouského stanu, do něhož jsme se umístili včetně psů všichni. K ubytování psů se opět dokonale osvědčily letecké přepravky vybavené zateplovacími vložkami. Vložky sice nejsou pro zateplení vždycky nutné, přestože v noci tady teplota klesá na 3 až 8 stupňů, ale provizorně mohou nahradit psovodům samonafukavací karimatky, které ve výbavě dosud chyběly. Navíc odvedly tyto vložky skvělou protinárazovou službu našim psům při supersparťanské přepravě na drkotajících korbách náklaďáků. Bez těchto podložek bychom asi z rozbitých silnic měli psy vytřeseny k nepoužití.

Ve zdejších podmínkách, zejména prvého pracovního dne, se nám osvědčilo pracovní rozdělení na samostatné dvojice. Vždy jeden psovod pracující se psem a druhý psovod jako jeho dozor se psem odloženým v zastíněném úkrytu, to byla varianta umožňující soustavnou činnost bez zbytečných prodlev a s maximální využitelností po dvaceti minutách střídání.

Indické kontrasty

Člověk doma buduje často dlouhá léta svůj dům, je na něj pyšný a neustále jej vylepšuje. Zdá se nepochopitelné, jak zdejší lidé, kteří asi nikdy toho moc neměli, přišli rázem i o to málo a stojí dnes znovu na začátku s několika darovanými hadříky v ruce. Je absurdní promítnout si to do vlastních poměrů. Člověk si uvědomí v plné nahotě skutečnost, jak pozemské statky jsou snadno pomíjivé…

Do ošetřovny v našem těsném sousedství proudí neustále skupiny zraněných, amputace se provádějí v naprosto primitivních podmínkách přístřešku, za jehož plátěnou stěnou o několik málo metrů dále právě trhají potulní psi uhynulou posvátnou krávu. Lidé běžně trpící nedostatkem potravy ji pouze odtáhnou kousek stranou ke křoví a jinak ji nechávají zcela na pospas přírodě.

Obdivně zírám na právě vyproštěnou 102letou stařenku, která tiše na nosítkách čeká na své vyšetření. Přežila pod troskami neuvěřitelných šest dní. Škoda, že se nám nepovedlo vyprostit živého i jejího šestiletého pravnoučka, kterého Danova fenka Kiss nalezla pro něho bohužel již příliš pozdě. Tady se v karmu asi opravdu věřit musí…

Dominantním dojmem ze zpustošeného indického státu Gujarát je neuvěřitelná chudoba. Nikdy jsem netušil, že v tomto století ještě existují slumy tohoto typu, že mohou lidé bydlet a žít v tak primitivních podmínkách, v chatrčích z hlíny a kousků starého plechu a se střechou z trávy a rákosí. A lidé zde žijí, věřím, že mnozí snad i šťastně, a dokonce s dětmi, s mnoha usměvavými dětmi s tak nádhernýma důvěřivýma očima, jaké mají právě jenom děti a psi…

 

You may also like...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *