8. V kožichu australského běsa

Volba neznámého plemene, přímo cílená pro záchranářský výcvik, přináší pochopitelně určitá rizika. Přírodní, civilizací nezkažení australáčci jsou ale úžasní…

Prapůvodní bušmen

Téměř čtyřicet let chovu a výcviku boxerů je jistě vydatná porce zážitků a zkušeností, dávajících předpoklad, že vyvolené plemeno vás již patrně ničím nepřekvapí. Ve směsi s věčnou touhou po poznávání pak člověk někdy zatouží vyzkoušet nepoznané, zvláště je-li obestřeno informacemi a videozáznamy takového kalibru, jaké u nás doprovázejí dosud poměrně exotického australského honáckého psa. Hyperaktivní svalovec s nečekaně milým projevem a vůbec nečekanou závislostí na svém vůdci smečky pak zaručeně pověstem nezůstane nic dlužen. Nedokáži sám posoudit, nakolik rutinně podléhám výcvikové boxerské šabloně, stoprocentně však vím, že od chvíle, kdy jsem tu fantastickou modrou kuličku přinesl domů, jsem neustále ve střehu. Australák ve své jednoduché přirozenosti nedá člověku vydechnout.

„Jak to, že ještě nejsi šílený a kde se to vypíná?“ napsala mi úpěnlivou esemesku kamarádka Dita po pár týdnech soužití s australským štěňátkem. Velmi chápavě, ale trochu bezmocně jsem jí mohl odepsat jenom: „Vydrž, já to ještě pořád nevím!“

Lidmi dosud nezničená přírodní povaha australáka přináší celé série naprosto nečekaných reakcí a zážitků. Co říci při cestě vyprahlým letním lánem, kdy pudově reagující zvířátko náhle zavětří, bleskem vypálí dvacet,  třicet metrů stranou do úžlabiny, kde začne náhle zběsile hrabat. Jdeme prozkoumat, co ho to tam tak zaujalo. Že by dal průchod loveckému pudu? Stojí vyčkávavě nad vykutaným dolíkem a nic, stojí a čeká. Nechápu a vyzývám ho k pokračování v cestě. Vtom se mi rozbleskne – dolík se během další chvíle naplňuje vodou, australáček se spokojeně napije a rázem je ochoten k dalším taškařicím. Asi se ten dingo v něm opravdu nezapře…

Pane Bože, za co?

Přírodní povaha, která se na první pohled jeví jako obrovská výhoda, zdaleka tak jednoznačná není. Nese s sebou jiná úskalí, která se mohou nezkušenému výcvikáři často jevit jako téměř nepřekonatelná. Problémy jsou však kompenzovány nevídanou chutí do činnosti jakéhokoli druhu. Jestliže obecně víme, že nuda psy ubíjí, australák si ji zkrátka nepřipustí. Pokud žádná činnost není, on ji zaručeně vyvolá. A jásavým způsobem, který nezná odmítnutí. Rozhodně však není schopen domýšlet důsledky. Nečekaný láskyplný náskok na záda člověka, který se právě soustředěně zabývá čištěním bazénu, má zcela logicky za následek pád střemhlav do vody, který ovšem australáka ještě více rozjaří. Považuje jej za právě přijatou výzvu ke hře, a to pro něho skvělým způsobem. Dokonce se na zlomek vteřiny dokáže zastavit na břehu s evidentně pobaveným výrazem v obličeji. Vodu miluje ve všech podobách: jedním skokem se vrhne do bazénu stejně jako do díry vysekané v ledu a druhým neuvěřitelným skokem je zase všemi čtyřmi na pevné zemi. To vše je natolik bleskurychlá záležitost, že si člověk ani nestačí uvědomit, co se vlastně stalo…

„Kouše jako krokodýl a štěká jako souchotinář“, přečetl jsem si trefné hodnocení v jakémsi časopise. Výcvikáři si sice představují kousání při sportovní obraně trochu jinak, tady se jedná spíše o štípání, které má prý geneticky zakódováno pro práci s dobytkem. Nemám osobně zjištěno, jak takové štípání působí na hnaný hovězí kus, ale běžná půlhodinka těchto australských herních projevů je schopna i dost vyrovnaného člověka přivést na pokraj zoufalství.

Dlouhé rozpuštěné dívčí vlasy je australský běs při dovádění na zahradě lehce schopen zaměnit za koňský ohon či dobytčí oháňku, do nichž je nutno se s dvoumetrovými náskoky radostně zakusovat. I to jsou geny…?

Psí harpagoni

Jedny z nejvýraznějších vlastností, které zákonitě každého nového majitele australáčka asi dost překvapí, je jejich shánčlivost a střežení svěřeného majetku. Obě neřízeně gradují až do jakési hysterie, pokud jsou však vhodně usměrněny, působí velmi efektně. Shánění stáda se při nedostatku svěřených ovcí projevuje dirigováním jakékoli skupiny, třeba při naprosto nezávazné procházce kamarádů se psy. Stovky australákem naběhaných metrů „tam a zpět“ provázených chňapáním a poštěkáváním mají jediný cíl: zajistit, aby se nikdo ze skupinky příliš nevzdaloval, ale aby se zase příliš netlačil k jeho milovanému vůdci smečky. Co kdyby se mu třeba vloudil do přízně?

Harpagonické střežení majetku hraničící až se zuřivostí je vázané na vše, co australák považuje za své. Není divu, že chrání vaše vlastní auto, to se samozřejmě chápe. Problémem ale už je, že stejně rychle je schopen si přivlastnit třeba sousedův vozík, na němž jste předtím jenom chvíli spolu seděli. A jestliže něco střeží, dělá to se vší zodpovědností až s nasazením vlastního života.

Jako hlídač obydlí je nepřekonatelný, jeho neustále stisknutý starter aktivity v kombinaci se skvělými čichovými schopnostmi dávají vrozeně ty nejlepší předpoklady pro střežení čehokoli. A například jeho umístěním do auta se zcela natvrdo spouští podmíněný podnět pro ublížení všem, kteří by z něho chtěli třeba něco odnést. A reaguje bleskově, zcela spontánně…

Vodní eldorádo

Všemu, co australáčka nějakým způsobem dokáže zaujmout, je schopen holdovat doslova nezřízeně a nevídaně dlouho. Vodní prostředí se zdá být pro něho druhým přirozeným živlem, takže mořská pláž s hravými vlnami a jakoukoli nabídnutou činností je naprostým rájem. Z početné skupiny vodním výcvikem poměrně dost zatížených nejrůznějších plemen vychází tento naprosto neudolatelný zarputilec jako kondiční vítěz, vrhající se do vln až do samého padnutí. Projevem srovnatelní jsou v tomto okamžiku snad jen někteří českokrumlovští boxeři proslulí svou mimořádnou vitalitou.

Další poměrně překvapivá poznání přináší i zvláštní patrová srst australáka. Po vyplavání z moře se aussie vrhne na záda do písku, několikrát se převalí, otřepe, setřese písek se zad a je – suchý?! Jak dlouho ještě osychá boxer, či jiný nositel krátké srsti? O dlouhosrstých plemenech osychajících po koupeli celé hodiny je snad zbytečné hovořit…

Vzpomínka na mořské eldorádo snad naivnímu australáčkovi bleskla hlavou i při romantické vánoční procházce zasněženou krajinou. Právě přecházíme přes jeden z rozlehlých jihočeských rybníků, pokrytých mohutným ledovým příkrovem, když rybáři vysekaná několikametrová díra v ledu v něm vyvolá uprostřed potrhlého závodění s největším kamarádem stafordem nápad vrhnout se skokem do hravých vlnek. Tři tempa v mrazivé vodě a dalším mohutným skokem se aussie ocitá opět všemi čtyřmi na pevném ledu. Ne však kamarád staford, který jej důvěřivě následoval ve ztřeštěné honičce i ve skoku do vody. Jeho krátké nožičky nedokáží atletické tělo vymrštit z vody na led a okraj ledu bezútěšně klouže. Ve vteřině je situace kritická, stafordí kulturista už podruhé mizí pod hladinou. Bleskově ležím na břiše u okraje díry a bez ohledu na zimní oblečení šmátrám rukou pod vodou, zachytávám psa za obojek a s námahou jej vytahuji na led. Zaplaťpánbůh, že měl ten obojek na sobě, při jejich pravidelných přátelských soubojích jsou většinou zcela nahatí…

Pejskařina na ostří nože

Hyperaktivita s vysokou mírou okamžité vzrušivosti, vrozená sympatie k člověku, tolerování jiných zvířat, téměř až přehnaná závislost na lidském partnerovi, vysoká odolnost vůči zátěži, počasí, chladu i horku, ochota k jakékoli požadované činnosti, poměrně snadná ovladatelnost – to vše jsou charakteristické rysy tohoto velmi zajímavého plemene, pokud je důsledně a cílevědomě vychováváno a cvičeno. Přičteme-li k tomu i skladnost, která je rozhodně nezanedbatelným aspektem při výběru plemene, výrazně sportovního ducha a velmi milé projevy v soukromí, máme pocit, že není vhodnějšího výběru.

Skutečnost a pravda je však samozřejmě mnohem složitější. Přímočará povaha přírodního tvora nese s sebou obrovské riziko zneužití jakékoli nedůslednosti. Tvrdá nátura australského buše dovoluje nádhernou symbiózu v přírodních podmínkách, my však vyžadujeme reakce psa ve  standardně uskutečňovaných situacích, předepsaných civilizací a zkušebními řády. Navíc ve většině případů se tyto situace často dost podstatně liší od geneticky kódovaného pastevectví, takže přinášejí zcela zákonitě nové požadavky. A to je náročnost, kterou nezvládne každý začátečník.

S australákem se ale rozhodně dá žít, velmi krásně žít, a to i na míle daleko od rodného buše. Je však každopádně hodně náročné uspokojit jeho i sebe výcvikem jakéhokoli jiného než pasteveckého směru. Pokud se to podaří, je to oboustranně nádherné a jedná se o skvělé výsledky. Je to skutečná pejskařina na ostří nože…

Dá se aussie cvičit?

Temperament a fyzický fond navzdory menšímu vzrůstu naprosto srovnatelný s kterýmkoli pracovním plemenem, odolnost a skladnost předurčují australáka do škály plemen velmi vhodných pro jakýkoli výcvik, v evropských podmínkách snad agility nebo záchranářský. Jeho tzv. patrová srst je pro práci v extrémních přírodních podmínkách považována za vůbec nejvýhodnější. Vysoká citlivost čichu pak předurčuje schopnost nalézat osoby ve všech představitelných materiálech, stejně jako jeho ochota k překonávání těch nejbizarnějších překážek. Na druhé straně však nebude jednoduché vybírat představitele skutečně pevných nervových soustav, zvířata, která nejen fyzicky, ale hlavně psychicky vydrží požadavky kladené na záchranné psy.

Určitá trochu nepříjemná zbrklost, tomuto plemeni vlastní, se dá výcvikem poměrně dost dobře usměrnit a dokonce i zúročit k efektnějšímu provádění požadovaných výkonů. Avšak dost častá slabší nervová soustava brání většímu výcvikovému rozšíření i některým dalším podobným plemenům, např. kelpiím nebo borderkoliím. Bude tedy i u australských honáckých psů klíčovým momentem výběru kvalitního štěněte. Každý výcvikář dobře ví, že slabší nervy se u psa výcvikově vyvažují hodně pracně a často s velmi nejistými výsledky.

Fantastický relaxátor

Ze všech příruček víme, že se nemáme oddávat výcviku psa, nejsme-li psychicky v pohodě. Jako každé moudro ze zlatého desatera výcvikáře je i toto zcela určitě svatá pravda. Dvojnásobně pak platí u přírodního plemene australáka, které kopíruje psychiku svého psovoda naprosto přesně a reaguje na ni se všemi zákonitostmi primitivních vjemů. Z pohodové psychiky psovoda je i on doslova a do písmene velkým kingem, vysoko nad věcí a nadšeně vnímající pouze svého pána. Každým svým pohybem a celým držením těla dává jasně najevo, že svět je jeho.

Jakákoli miniverze deprese či nenálady jeho vůdce smečky jej však sráží do tak výrazné obranné pozice, že rázem nelze o výcviku v dané situaci vůbec uvažovat. Končí v nejbližším okamžiku zákonitým fiaskem. Pokud si takovou situaci následně psovod dokáže důsledně a včas analyzovat, čili zjistit příčinu v sobě a ne v jakési „vrozené neposlušnosti“ australského skřeta, stává se ze psa výtečný stabilizátor naší povahy, dokonalý nositel dobré nálady.

Přírodní projevy zvířat, stejně jako všechny kladné projevy přírodních jevů, působí vždy na nás, civilizací decimované lidi jako osvědčený relaxační prvek. I proto konkrétně je australáček jedním z nejfantastičtějších relaxátorů, jaké si umíme představit…

Vrozená láska k člověku

Všichni výcvikáři dobře vědí, že každého samčího příslušníka služebního plemene je vždy nutno v klíčovém momentu dospívání srozumitelně přesvědčit o tom, že vůdcem smečky musí v naší civilizaci být za každých okolností člověk-psovod. Dnes již věřím, že australáky o tom není nutno přesvědčovat, berou to za samozřejmost, asi stejně, jako to u služebních plemen většinou přijímají feny. Není to však zapříčiněno konkrétní slabší náturou, jedná se spíše o běžný přírodní postoj šelmy, uznávající člověka jako nadřazený druh. Projevy australáků neponechaných napospas pouze přírodním zákonům smečky, ale žijících v užším kontaktu s člověkem, prokazují, že člověk je pro ně zcela prioritním zájmem, přehlušujícím zájmy o potravu, o jiná zvířata, druhé psy apod.

Tato láska k člověku je nejen velice příjemná pro soužití, ale přináší hlavně základní prvek pozitivního vztahu v rodině – v mikrosmečce, třeba i jen ve dvojici. Projevy příchylnosti ke svému vůdci smečky jsou u australáků nevídaně spontánní, doslova bouřlivé a protože propukají nečekaně kdykoliv, třeba i uprostřed intenzívního výcviku, nelze v žádném případě za to trestat. Každý cítí, že třeba nečekaný výskok do náruče psovoda ve snaze oddaně mu olíznout obličej, přestože rozhodčí právě požaduje něco zcela jiného, nemůže být důvodem trestu. V takovém okamžiku vyhodnotit projev oddanosti jako nekázeň s následným pokáráním by bylo absolutně neodpustitelnou chybou. A my dobře víme, že hrubé chyby se nejen ve výcviku, ale i ve vztazích vždycky krutě vymstí. Láska se přece i v lidském životě bohužel až příliš často trestá sama…

 

You may also like...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *