Prolog III

Věnováno památce všech psů, které jsem ve svém životě osobně poznal a kterých si právě na základě tohoto poznání čím dál tím víc nesmírně vážím…

 
Brácho, pojď,
a já ti budu vyprávět o mojí zemi,
do které odcházím každý večer, když zapraská oheň
z modřínových větví.
Je to zem dvanácticípých hvězd, šesti měsíců,
hvězdných dešťů a fialových slunečnic.
Cesty jsou sypané zlatým prachem  
a koně mají stříbrné podkovy.
Od západu k východu se prohánějí mustangové
s diamantovými kopyty
a pastevci střílejí do vzduchu zlaté kulky.
Slyšíš, brácho? Do vzduchu…
Kolem jednoho ohně tam sedí lidi různých barev
a všichni zpívají společně kouzelnou melodii beze slov,
kterou jim vyhrávají stříbrná bendža.
Zpívej ji s nimi, brácho,
té řeči nepotřebuješ rozumět.
Bendža nehrají ani v dur ani v moll –
jsou laděná podle voňavého větru,
co fouká od modrých hor.
Ty hory patří k mé zemi, brácho.
Tečou z nich křišťálové potoky plné nádherných ryb
a lidi, co je chytají, vždycky mluví pravdu…
Ty tomu, brácho, nevěříš?
Jen pojď, až zahoří pár modřínových větví,
ukážu ti tu zem, kde lidem září na obloze tři slunce –
Krása, Láska a Pravda.
Ale nejdřív bych rád věděl, jestli mi vůbec taky chceš
říkat „brácho“…

You may also like...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *