Rok poté

S depresívním vzhledem zasmušilé prosincové oblohy symbolicky koresponduje i vzpomínka na smutné výročí úmrtí prvního českého prezidenta Václava Havla.


Právě 18. prosince 2012 uplynul rok od smrti tohoto úžasného člověka, literáta a humanisty, kterého si vážil celý svět. V mých letech se pro mne po éře představitelů, které jsem s výjimkou Alexandra Dubčeka téměř nebral na vědomí, stal zářivou ikonou prezidenta, kterého jsem si mohl vážit a díky kterému jsem mohl poznat, jak vypadá nehraná a nefalšovaná úcta k člověku reprezentujícímu Českou republiku. Ve své knize Brácha pes jsem zmínil, že pozvání na večeři a stisk ruky této osobnosti byly pro mne tou největší odměnou za naši práci odvedenou na zahraničních misích po zemětřesení. Ano i po létech u mne dodnes přetrvávají tyto pocity a vnímání jeho moudrých projevů při nejrůznějších příležitostech stále evokuje atmosféru společně strávených chvil. Od prvního seznámení s ním jsem cítil, že jsme oba stejná krevní skupina, s pocity, specificky posílenými mnoha shodnými okamžiky našich životů. Jeho vnímáni světa se naprosto shodovalo s mým, a to nejen na širší úrovni reprezentace ČR, ale právě i v postojích uvnitř organizací, ve kterých jsme se pohybovali. Určitě jeho nástupce v prezidentské funkci je v mnoha směrech obdivuhodný člověk, ale patří do zcela jiné člověčí kategorie, které já nerozumím a se kterou nesoucítím. Úředník – ekonom nemá příliš společného se světem spisovatele a dramatika a podobné pocity se mi vkrádají do představ i při mém pomalu končícím působení v záchranářském dění. Jistě je každý nahraditelný, ale otázkou zůstává, jakým způsobem. Občas mi dnes při některých mezních situacích vytane na mysli věta jedné mnohaleté kolegyně: „Jakmile ukončíš své působení ve funkci, do roka odejdeš úplně ze svazu, protože se na způsob nového vedení nedokážeš prostě dívat.“ Kdoví, každopádně zásadní rozhodnutí nejsou jednoduchá a když se člověk trochu obává, aby nebyl považován za „žábu na prameni“, jsou o to obtížnější. I 18. prosinec se svým velmi smutným výročím je pro mne důvodem k hlubším úvahám a určitému bilancování dosavadního života. Vede nejen ke vzpomínkám na večeři na Hradě, děkovný stisk prezidentovy ruky, milý úsměv první dámy doprovázený příspěvkem granulÍ pro psí záchranáře, ale i k velmi vážným úvahám o zvolna přicházejícím konci kariéry kynologa, záchranáře, psovoda, ale hlavně zodpovědnosti funkcionáře.

You may also like...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *