Trampské vzpomínání

Není žádným tajemstvím, že jsem vlastně nikdy cvičit netoužil a psa jsem si pořizoval výhradně jako kamaráda a společníka na toulky přírodou. Avšak „člověk míní a pánbůh mění“, a tak krátce po zjištění, že pes nenávidí nudu a bytostně touží po činnosti jakéhokoli druhu, jsem se postupně stal ortodoxním kynologem.

První léta ve sportovní všestranné kynologii mi brzy přinesla celou řadu úspěchů a soutěžních výher. Po vítězství na mistrovství Československa jsem ale pocítil, že kromě nádherné symbiózy se psem mi sport již nic nového nepřinese. Dosažený titul a první výkonnostní třída mi vlastně ukončily dosavadní motivaci. Pak přišlo zemětřesení a naskytla se nesmírně lákavá příležitost kontaktu s průkopníkem záchranářského výcviku Georgiem Pokrovským, který byl ochoten z Prahy do Českého Krumlova přijíždět a dělit se s námi o své výcvikové zkušenosti. Přidalo se dalších šest kolegů ze cvičiště a byl položen výcvikový základ 2. čs. záchranné brigády. A poté 17. únor 1972 se stal „Dnem D“ celé jihočeské záchranařiny. 
Proč mě to vlastně napadá právě dnes? Dnešního dne 11. února by se jeden z mých pardů Michal Tučný dožil 70 let. Opustil nás velmi předčasně už v březnu 1995 a z galerie těch nejvýznamnějších trampů padesátých let, ke kterým patřili a bohudík někteří dosud patří (Krisťák, Wabi Ryvola, Miki, Kapitán Kid, Honza Vyčítal), se vydal jako první prošlapávat stezku Dlouhého nekonečného vandru. Nevídali jsme se příliš často, ale přesto všechny potlachy a další společná setkání pro mne navždy zůstaly doslova nezapomenutelnými. Hejkalů, Zlatý klíč, Hvězda jihu i Jižní tornádo se mezi tramskými osadami staly výraznými pojmy. Synonyma přátelství a dalších abstraktních pojmů byla zhmotněna do kolektivů mladých lidí, které sice tehdy nebyly rády viděny režimem, ale zato prožívaly na základech romantiky ty nejkrásnější chvíle svého mládí.
Vím, že je to všechno již minulost a současná doba nepřeje idolům, úctě, osobnostem ani dnes již archaickým pojmům, jako je čestnost a přátelství. Dnes se naopak bojuje doslova všemi prostředky s cílem prosadit vlastní ego. Osamocenému člověku nezbývá, než vážit si zbývajících skutečných přátel, být šťastný za existenci chápajícího a milujícího partnera a za to, že je mu shůry dovoleno ve zdraví užívat tu neuvěřitelně fantastickou symbiózu žití se svými psy. Díky, Michale, že nostalgie vyvolaná tvým výročím mi připomněla skutečné lidské hodnoty a to, že jsem vlastně šťastný člověk. Mám přece ještě několik přátel, kterých si mohu vážit, nádherné psy a především pak Hedviku, které patří díky největší…

You may also like...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *